3. JEZERO POPRADSKÉ.
Šli jsme hlubokým zeleným lesemlesem,
vstoupali jsme výš a šli jsme dále,
až jsme stanuli nad Štrbským plesem –
nízkým porostem a bujným vřesem
kráčeli jsme pevně, vytrvale.
Konečně jsme došli první mety –
v Tatrách všecka údolí se dělí
příkrými a širokými hřbety;
národ Slovanský, jenž plní světy,
roztříštěn a rozštěpen jest celý.
Oko v úzkou úžlabinu vniká;
se skal srázných ozářena duhou,
voda padá, tříští se a stříká –
maličko jen níž, a potok vznikávzniká,
jenž se v běhu lesklou třpytí stuhou.
V zázadí se hory těsně spjaly
v tuhý uzel pevně zapletený,
mrazně větry ostrým dechem vály,
bílé sněhy šerými se zdály,
vlhkem blyštěly se kolmé stěny.
40
Brali jsme se dál – na vřesu hnědém
v záři sluneční se jíní leskne –
tu nám zasvítilo v kmitu šedém
jezero Popradské spjaté ledem
v samotě, v opuštěnosti teskné.
Také ty, můj lide přeubohý,
jenž jsi robem v hor svých vlastních klínu,
pouty sepjaty máš ruce, nohy,
zavalen jsi běd a trampot stohy,
že se vlastního již lekáš stínu.
Pod ledem to stená, vře a úpí –
živ jsi! – voda těžké ledy zdvíhá,
spousta ker se ale výše kupí,
v bídě tvé tě posměch ještě tupí,
břitkým spárem svým tě rve a stíhá.
Může-li snad voda sama zmoci
led, jenž tvrdým pokrovem se klene –
a kdo z bratří vstát má ku pomoci,
aby vyprostil tě z temné noci,
sirá větvi velikého kmene?
41
V četném příbuzenstvu zhusta bývá,
že se pokrevníci málo znají,
bratr na bratra se cize dívá,
a kdo ještě pravou lásku mívá,
těžce z pravidla své hrdlo hájí.
Jediná jen víra nepovadne,
víra v sebe a pak v sílu vyšší,
která přece ještě světu vládne –
všecka zpupnost náhlým pádem padne,
všecku křivdu nebe zná a slyší.
Jaro přichází a slunce svítí –
jak jen trochu stenčí tvrdou kůru,
zbytek proraz silou vlnobití,
abys mohl dýchati a žíti –
jasným okem vzhlédni k Tatře vzhůru!
42