4. POD LOMNICKÝM ŠTÍTEM.
Slunce nevyšlo a den byl šerý,
temné mraky honily se hbitě,
válely se na Lomnickém štítě;
veliké se podobaly můře,
ano, příšerným-li zdál se který,
druhý vedle kabonil se hůře –
a jak mračno za mračnem se plíží,
sem tam křivými se vinou běhy,
ostré tesy, lesknoucí se sněhy
pokrývají černou, hrubou mříží,
která sice dosti skulin skýtá,
jimiž tes a sníh se dolů dívá,
však čím dál, tím hustěji se splítá,
témě štítu víc a více skrývá.
Šedá mlha les i cestu halí,
kterou kroky mé se ubírají, –
z úzkých údolí, jež těsnou branou
do stěn skalních šikmo vylámanou
se všech stran se náhle otvírají,
jako z kotle čpavý dým se valí;
43
na rozpacích kloní se a houpá,
padá, vznáší se a zase klesá –
jest jak člověk, který puzen hněvy
přižene se jako vítr z lesa
a pak váhá, rady sobě neví.
Již se rozhodla, již vzhůru vstoupá
k mrakům, jež se od vrcholu blížíblíží,
po tesech a skalách výš se plíží,
až se s nimi střetne, pevně spojí,
a jak hradba nepohnutě stojí.
Klidnou jest a mrtvou hradba sivá,
všecky hory, všecky štíty skrývá,
okem ospalým se k lesu dívá,
za ní však se hbití střelci kryjí
hledajíce stanoviště jistá –
již se mihly na cimbuří samém
ruce dlouhé prudce mávající,
v listí stromů po přestávkách bijí
těžké kapky volně padající –
pusté ticho mamem jest a klamem,
šerá hradba k zápasu se chystá.
Zadul prudký vítr z nenadání,
mlhy rve a střelce se zdí shání –
44
hradbu vzdorovitou jedním rázem
v kusy rozmetl, povalil na zem
a zas kusy jednotlivé sbírá,
mocnou peští škrtí je a svírá,
před sebou je neuprosně žene,
cuchá je a k východu je tlačítlačí,
který kdesi v strmých skalách zeje.
Jak jen trochu povolí pěst dračí,
mlha vymkne se a stranou spěje,
aby ušla dlani napřažené,
v cáry dlouhé dělí se a trhá –
hle, tu jeden na skálu se vrhávrhá,
v balvany se déře navalené,
k ostrému se tesu těsně choulí,
až se stočí v bílou velkou kouli,
jež po mokré stěně dolů padá, –
a tu druhý v hustou síť se spřádá,
jež se po vrcholcích stromů plouhá
jako rozpuštěná vlečka dlouhá.
Náhle těsně nad Lomnickým štítem
bledě modrý proužek nebe blýskl,
vítr zarazil se v běhu hbitém,
mlha, kterou dosud tvrdě tiskl,
45
uvolněnou třásní lehce plyne –
vrchol štítu spanilým svým rysem
z mlh a z mraků vynořil se mysemmysem,
předhořím, jež z vln a z bouře vstává,
záchranou, jež novou sílu dává,
když i z daleka a mžikem kyne...
Všecko marno! Mraky v zeď se slily,
modrý proužek nebe zahradily –
nenadálý útok plný zrady
vstává ženoucímu vichru v týle,
za širokými se zvedá zády.
Nové mlhy vlhké, husté, bílé
jako strašidla se za ním ženou,
rostou, nekonečnými se zdají –
tu se vítr otočil, již bije
na vše strany rukou rozzuřenou,
v jedno šedé klubko vše se svije,
stromy se až k zemi ohýbají,
provázky a splavy déšť se lije.
Jaká pomoc! Dále nelze jíti,
nezbývá, než sobě odtušiti,
dešti, větrům všecko poručiti.
46
Netřeba si příliš naříkati,
když se vše po přání nevydaří,
netřeba, když naděje se zhatí,
bědovati s uslzenou tváří.
Úspěch nelze nikdy plným zváti,
klam jest v něm – jsou skvrny v každé záři –
a když naděje se v stínech ztratí,
s úspěchem i nutný klam se zmaří.
Mimoděk, když co se pokazilo,
otázka na bránu srdce buší:
„Kdo ví, jakým by vše asi bylo,
zda by plně ukojilo duši?“
Vždycky, byť i vše se podařilo,
duše více čeká, více tuší.