SVATÝ DUCH.
S ránem časným dobrá matka vstala,
sedm svěžích ratolestí vzala,
v rohy lůžka vonné větve dala.
„Syn můj nejvyšší je štěstí moje –
Duše Svatý z bohatého zdroje
rač mu dáti všecky dary svoje!
Život břemenem jest, kdo je nosí,
zapotřebí nebeské má rosy,
za tu matka starostlivá prosí.
Větvičky jsem dala utrhnouti,
aby holubička našla proutí,
na kterém by mohla usednouti.
Slétni, Duše Svatý, k ratolesti,
syn můj nejvyšší je moje štěstí,
rač ho vždycky dobrou cestou vésti,
[62]
naplň duši bohatstvím svých darů,
aby pevná v chladu, pevná v žáru
neupadla v šeré síti zmaru.“
Když se mladé oči otevřely,
den byl jasný, usmíval se celý,
lístky zelené se tiše chvěly.
Zvony slavným tonem hlaholily,
třpyty sluneční se proudem lily,
na zelených listech zlatem zbyly.
Políbil jsem ruce starostlivé,
které v péči veliké a živé
spínaly se k prosbám víry snivé,
políbil jsem oči, ústa, čelo,
slyšel jsem, jak plně srdce znělo,
tušil jsem, jak velkou láskou vřelo...
Jak je život krutý, jak je dlouhý –
svítá ránem plným jasné touhy,
aby sešeřil se v přímrak pouhý.
63
Povznáší se na peruti ptačí,
darů sedmero však sotva stačí,
by ji nesměnil za křídlo dračí.
A ten pohár, z něhož píti dává!
Hluboký jest, plný, ale šťáva
každým dnem se odpornější stává.
V prvních doušcích ještě dost je chuti,
do těch dalších člověk se již nutí,
na dně číše sedlina je rmuti.
Odstrčiti číš je mnohdy snadno,
zcela jistě opatrno, radno,
kdo však mužem jest, dopíjí na dno,
na dno navzdor sedlině a špinám –
Jaký div, že ruce maně spínám,
na tebe se, matko, rozpomínám.
Vstaň a vrať se ke mně z hrobu svého,
zatkni větvičky do lůžka mého,
jest mi třeba ducha velikého,
64
ducha, který ve své volné říši
v nedostižitelné téměř výši
jedovaté šepty sice slyší,
k odpovědi však se nepozvedne,
ba když zloba k němu až si vsedne,
ani okem na ni nepohledne,
ducha, který vlastní měrou měří,
který perlu rozezná i v šeři
a svým celým vnitrem pevně věří,
že jen mysl očištěná, ryzí,
jíž je všecka malichernost cizí,
štěstím jest a žeň svou plně sklízí.
65