Krok unavený do vrchu se bral
Krok unavený do vrchu se bral
a na temeni stanul po chvíli:
Až sem se lidské ruce dobyly,
strom olivový aby pevně stál
a rostl, z kamení a z trosek skal
mu podklady a hráze zrobily,
vrch ztekly, k temeni se probily,
co ještě dovedou, co zmohou dál?
Stín lehké páry obzorem se chvěl,
a moře, které břehy smývalo,
tak nejasně s oblohou splývalo,
že sotva kdo by rozeznat je chtěl,
a loď, jež klidně šla a bez ruchu –
mně zdálo se, že pluje ve vzduchu.
39