San Remo (1897)

Sonety, H. Uden

Diplomatická verze Ediční verze
SAN REMO
[1] H. UDEN DR. JAROSLAV HRUŠKA.
SAN REMO
SONETY
V PRAZE NAKLADATEL JOS. R. VILÍMEK.
[3] TISKEM JOS. R. VILÍMKA V PRAZE
[4] Své choti MARII v nehynoucí lásce a vděčnosti připisuji tyto lístky za pobytu našeho v San Remu napsané.
[5] SAN REMO
I – LXXX.
[7]
Jaká náhlá přeměna! Jaká náhlá přeměna!
 Vidím zas, jak pěnou bije k strmým svahům Ligurie vlna moře zčeřená. Hudba hlubin vznešená sourdinou své struny kryje, zaznívá jak elegie přitlumená, stemněná. Čeká hrubý písek břehu, že jej vlna ve svém běhu čistou lázní omyje; tvrdé srdce otvírá se v pevné naději, že zase písní moře ožije. 9
Slunce z mořských vod se rodící, Slunce z mořských vod se rodící,
 ohni plný sálajících střel, teplo, zář a jasno ronící, aby každý květ svůj podíl měl, a zas do moře se klonící – přes hory a přes doly jsem jel rychlým spěchem osy zvonící, abych tebe dříve uviděl! Však jsi také mocný čaroděj; nelad zimy, smutek severu, mlhavých a šerých večerů třpyty prvními, jichž bystrý rej vlny mořské zlatem pokládá, v zapomenutí se propadá. 10
Lednová neděle v jasu a v záři – Lednová neděle v jasu a v záři –
 korso je nabito, jak by se v sletu včeličky sesedly na jednom květu; vidět je na lidech, že se jim daří, loudavou procházkou berou se staří, úsměv se kolébá na svadlém retu, pyšně, jak chtěli by vzdorovat světu, útokem ženou se mladí a jaří. Široké klobouky, kohoutí chvosty švarně se sklánějí k ohnivým očímočím, k havraním kučerám, které jsou prosty, k peřestým fáborům, s ňader jež vlají – veselo, živo je, kam se jen stočím, jarněji, tepleji,tepleji než u nás v máji. 11
Když vlna moře k nízkým břehům pílí, Když vlna moře k nízkým břehům pílí,
 zní zvukem jediným a pevně slitým, hned z daleka se tonem ozve sytým a přižene se bouří plnou síly, když ale změněná v pěn chumáč bílý zpět padá sklonem břehu kamenitým, ran rozdělených shonem třeskne hbitým jak četa, která nedovedně střílí. Jen jedním hlasem zvučí, co jest věčné, a vezdy stejně v lidská srdce padá, však v důvěře a touze nekonečné chce každé srdce vlastní vzkaz mu sláti, a z četných hlasů odpověd se skládá, ač jedinou jen chtěla by se zdáti. 12
Vzduch lahodný je, nebe rozevřené Vzduch lahodný je, nebe rozevřené
 nad zálivem se modří sytou klene a slunce, samý lesk a samý plam, se na něm třpytí jako drahokam. Vod zelenavých vlny rozpěněné dech větru lehký zvolna k hrázi žene, když jednu vmetl sem a druhou tam, zas k nedoberným sahá zásobám. Vrch s vrchem sestoupil se v zázadí, jež pevně všecky vchody zahradí, k nimž zima s drsnými se dere vzkřiky; dav prodavačů korsem obchází, své zboží každý chválou provází, ten fialky, ten pestré slunečníky. 13
Směs četných jazyků, jež rozeznati Směs četných jazyků, jež rozeznati
 i palmy na korsu si netroufají, zní večerem, na vlnách jiskry hrají a mořské vody žhavé slunce zlatí, jež za předhořím západním se tratí – a jak se různí lidé potkávají, z nich každý svědčí o svém vlastním kraji, kde jiný mrav a jiný způsob platí. List palmy chvěje se a lidí ptá se: Co hledáte a po čem touhou pláte? Zda chcete slunce? Nuže, zde je máte – Či zdraví? Z moře k vám snad přijde zase, jen štěstí, jež se z klidu srdcí zvedá, vám ani mořemoře, ani slunce nedá. 14
Den hořel září, slunce žhavá síla Den hořel září, slunce žhavá síla
 se lila proudem, dopadala k zemi, a země vnímavá, labužník němý, žár hltala a tolik ohně vpila, že teplem dýchala a teplem snila, když večera volnými veřejemi mráz pronikl a hvězdami plál všemi, jichž třpytem obloha se rozjiskřila... A byla jako srdce láskou vzňaté, jež tak je syto tepla záře zlaté, že v důvěřivosti se nemění, když náhle s výše nedostupné, chladné do něho světlem pronikavým vpadne lesk ostrý naprostého vědění. 15
Na korsu hned u samého kraje Na korsu hned u samého kraje
 hejno ptáků ve klecích se tísní – pojďte, kupci vybíraví, přísní, horké ráno k poledni juž zraje! Hebké peří v pestrých barvách hraje, sotva který chuť má ještě k písni, velký papoušek jen druha plísní, zelenavým křídlem třepetaje. Oslíci tři ladně osedlaní, hezcí, čistí, hladce učesaní ušaté sklonili k sobě hlavy: „Host jen přijde, řekne: pojedem! on je syt a pak se neunaví, co však bude s naším obědem?“ 16
Jak obr chmurný nad západem stál Jak obr chmurný nad západem stál
 a věštil bouři rozedraný mrak, až bouře vzepjala se jako drak a během prudkým létla dál a dál; vstal ostrý vichr, ulicemi vál, kdes řinklo okno, sřítilo se pak, a písek, jak by vymrštil jej prak, se točil vzduchem, do očí se hnal... Dech bouře čistý jest, jím zmládne svět, jím uvolní se duchů smělý let, vždy z něho dobrého cos vykvete; že plodí někdy zděšení a strach, jest proto jen, že béře s sebou prach, že všecku lidskou špínu vymete. 17
I klidné moře vlnami se čeří, I klidné moře vlnami se čeří,
 a mnohá vlna radostně si vzkřikne, když nad balvany břehu lehce střikne a výši hráze pružným vskokem změří; však většina vln ani neudeří, již v půli cesty nalomena vzlykne, by vstala zas jak bloud, jenž všemu zvykne a na vzdor klamům stále v úspěch věří. V snů nekonečných záchvěvy se noře, kde myšlenka se za myšlenkou zvedá, kde každá zas a zase cestu hledá, by plně řekla, co se říci nedá, jak nechápal bych zlomených vln hoře, jež plní klín tvůj, širé, klidné moře! 18
Z hor strmých divý torrente se žene Z hor strmých divý torrente se žene
 a žlabem kamenitým pádí k moři; břeh s obou stran vysokou hrázi tvoří, les citrýnů se lesklým houštím klene, své těžké větve plody obalené do bílých květů mandlovníků noří, keř šalvěje, jenž rudým nachem hoří, se kloní ku hladině vody pěnné. A potok hučí: „Těžko klidným býti, svou cestou nevšímavě k moři jíti, když krásy tolik naskýtá se očím; což divu jest, že někdy v touze žhavé se vzedmu přívalem povodně dravé a ku květům a k zlatým plodům vskočím!“ 19
List agavy široký, šťavnatý List agavy široký, šťavnatý
 zved’ k tváři slunce žlutavý svůj lem a vzdychl si: „Hle, co je ostnů v něm, a jak je každý osten zaťatý! Snad že můj lem je vzdorem zapjatý, já státi musím beze slov a něm, když ret je otevřen již keřům všem, když všecky jsou již květem zaváty. Má doba přijde však, kdy – nevím sám, snad teprve až za padesát let, i z drsných stonků vyprýští se med, a rozviji se v plný pyšný květ... Až odkvetu, pak ovšem zemru hned, však aspoň vím, že planě nečekám.“ 20
Šat šedivý obloha nesvlékla, Šat šedivý obloha nesvlékla,
 den chmurný byl – zde věru řídký host, ah, u nás doma je jich dost a dost, že bysi, palmo, ani neřekla. Zvlášť v dobách, když se uzda sesmekla, když do vlastního těla ryje zlost a tak se hádáme o suchou kost, až s podivem jest, že krev netekla... A bylo mi, že slyším pustý křik, že vidím drsných písmen černý šik, a známý zvuk tak pevně v uchu tkvěl a černý šik se před očima tměl, že na slunce jsem ani nevzpomněl... Co všecko nedokáže starý zvyk! 21
Po chmurném dni se vlahý večer sklonil, Po chmurném dni se vlahý večer sklonil,
 již hvězdy na obloze prokvetly a jiskrnatým chvostem prometly mrak šerý, který vyhlídku jim clonil. Zvuk rohů vojenských vesele zvonil, a tony spletly se a rozpletly, až na všecky se strany rozlétly, jak by je šotek potměšilý honil. Pod hvězdnatou a teplou oblohou si děti jihu lehce pomohou; na vydlážděné hladké ulici kluk jakýs oděn v ženskou suknici a houfec chlapců odbývají bál – hle, improvisovaný karneval! 22
Co nezaviní jeden chmurný den! Co nezaviní jeden chmurný den!
 Vzduch čistý je, však zbylo tolik par, že obloha je plna bílých čar, a slunce, které s ránem vyšlo ven, mdlé paprsky jen, bledé jako len po moři rozlévá. Kde zůstal žár a plný lesk, jenž svítí kouzlem jar, že zima mizí jako klam a sen, kde zůstal syté modři temný klín? Jen strpení! To všecko přijde zas; když srdce bolestmi se rozchvěje, žal největší se brzy rozvěje, však déle zbude smutku lehký stín, a plné jasno dá teprve čas. 23
Šli jsme podle hučícího moře, Šli jsme podle hučícího moře,
 řeč jsme vedli planou, povšechnou, každý v myšlénky se vlastní noře – dceruška má zmlkla pojednou. Proč jsi, Bože, mladou lásku tvoře, dal jí vzdechy, jež se pozvednou, proč jsi touhy připojil k ní hoře, před nímž všecky krásy poblednou? Neklid sladký znám, jenž duši chvátí, jenž se jako mořské vlnění všemi vlákny srdce proplítá a dny odloučení počítá... Chci se raděj’ nevšímavým zdáti, abych šetřil svaté mlčení. 24
Hledal jsem tě dlouho, až jsem jednou z rána Hledal jsem tě dlouho, až jsem jednou z rána
 šťastně nalezl tě; unavený, bledý tulák noční – kdo ví, kde’s byl naposledy! – stál jsi na obloze. Svěžím větrem hnána vlna moře zvedala se, z růží stkaná záplava se jasnila, a východ šedý světlem plnil se, již ohnivými sledy šlehla první střela lukem slunce slána... Kmitavý tvůj paprsek se náhle zkrátil, bylo mi tě líto – tak se’s rychle tratil jako hříšník dopadený, jenž se skrývá, v rozpacích se dlaní dotýkaje čela... Jdi! Jsi zbytečným a nepotřebným zcela jako básník, který planou píseň zpívá. 25
VYCHÁZKA O HROMNICÍCH.
Vrch příkrý jest a cesta kamenitá, však jaký vábný rozhled chodce vítá! Hor zázadí se rozstoupilo v kole, tři kostely se lesknou v úzkém dole, zde villa bílá v šedi oliv skrytá, tam chatrč spustlá, sotva jaks taks sbitá, myrt s rosmarinou tvoří husté pole a vůní oblévá kameny holé... A žhavé slunce nad vrchem se houpá, jak shlédne mráček, zvolá: „ejhle troupa!“ a zvednouc paže leskem obrněné, par zbytek poslední před sebou žene, co vítěz usměvavý nebem pluje a dlouhou dráhu svoji očišťuje. 26
Salon se naplnil, hudba již zvučí, Salon se naplnil, hudba již zvučí,
 matinée v proudu je – těšte se, slepí! soucit a láska již chystají střepy, léčivé náklady z tuku a žluči. Sám a sám pár jeden tancem se mučí, ostatní družina k židlím se lepí, baví se díváním, kritikou, klepy, pro dobro obecné trpět se učí. Štěstí, že déle tu nemusím býti, obolus dal jsem jíž, mohu zas jíti; lépe, než v mámivých voňavek puchu, venku je na čistém, lahodném vzduchu, moře kde bije ve pěnivém ruchu, slunce kde třpytivým paprskem svítí. 27
NA STRÁŽI
1. Hor polokruh zdí pozvedá se trojí a chrání záliv, aby sluncem stkvělá hra vln k samému městu klidně spěla; na každém konci táhlý vršek stojí a smáčí patu mořském ve příboji – Na mysu východním se kaple bělá, mys západní je pustý, skála stmělá v les pinií se noří, s ním se pojí. Kdo dbal by západu! Co dožije, nechť ztratí se, vždy odchod volný je, však na východě – tam se slunce rodí, a za ním všecko, co jest nové, chodí, tam kaple hlídkou jest, a Maria zve Madonnou se della Guardia. 28 2. Když slunce budí se a z moře vstává, co par jde s ním! – jsou husté jako lesy jsou hrozivé co příkré skalní tesy, jsou jako drak, jenž šerým chvostem mává. Když pokrok duchů na pochod se dává, co zmatků příšerných se na něj věsí – ba není divu, že se lidstvo děsí, svůj vlastní vzrůst že ani nepoznává. Jen zřídka kdy – rán takových je málo – se zvedne slunce, aby plně vzplálo a třpytem nezkaleným hned se vzňalo, jak z ducha lidského, jenž stále tvoří a často mýlí se a zase boří, se málokdy myšlenka čistě vznoří. 29 3. Capo verde, Capo nero – jména obě případná a pravdivá jsou do písmeny; vše, co přichází, ať vstane z mořské pěny, nebo z mraků vynoří se ve své době, nadějným jest jako narozené robě, jako zápasník, jenž bázní nesklíčený spěchá do boje, by získal všecky ceny, všecko podmanil a přizpůsobil sobě. Každá nová myšlenka svou sílu změří – jasně zjeví se, co skrývalo se v šeři, losy padnou, ať již bohaté, či chudé – a když zajde, černý smutek po ní zbude opravdový, buď že v skutku dobrou byla, nebo pro vše dobré, které zahubila. 30 4. Madonna, paní blaživá, z kapličky bílé, jejíž práh výšiny táhlé vrší svah, k Východu hledí zářivá. Stráže a péče pravdivá s příchodem cizích dosud snah, se vznikem neobvyklých drah výhradně nechť se zabývá! Branou co prošlo ohrady, dozoru ušlo v chvíli mdlé, s tím, buď již dobré nebo zlé, sami si víme porady: pravdou se arci znavíme, nesmyslů však se zbavíme. 31
Kdes za horami sněžná bouře asi Kdes za horami sněžná bouře asi
 se vzchopila zuřivým, plným vztekem, snad ozvala se v skalách pustým jekem, ve stromy vjela jako v dlouhé vlasy a kraj, jenž vydán byl jí na pospasy, snad celý pohrobila v sněhu měkkém – i jihu dotkla se svých mraků vlekem, že v chmurách sluneční se skryly jasy, a déšť se zasmušile k zemi řine, déšť vlahý sic, že nepoleká ptáče, však přece slza jen, již nebe pláče... Když v srdcích lidských náhlá bouř se zrodí, zda může tušit, ve své zlosti siné, kde všude zděšení a smutek zplodí? 32
Široširé moře Široširé moře
 mhou se ovilo, tmou se pokrylo sytě, plně, spoře. Podivné se hoře srdcem rozlilo, rádlem chodilo jako po úhoře. V šeři, ve tmě vlčí zeje širé moře jako němý rov; srdce plné hoře chvěje se a mlčí bez slzí a slov. 33
Nad spoustou mořské vody racek lítal Nad spoustou mořské vody racek lítal
 – kraj dlouhých křídel míhal se a šedal – snad, kde by odpočinul, sobě hledal; však kdykoliv ho kámen vlhký vítal a vhodné místo vábivě mu skýtal, proud rozpěněný, jenž se stále zvedal, zas kámen skryl a ptáku sednout nedal... Tu vzkřikl pták, vždy užší kruhy splítal, až posléz letem, jenž se rovnal běhu, vod povrchu se téměř dotýkaje, kams v dáli unikl – ne, nešel k břehu, byl jako myšlenka, jež bez oddechu, stesk únavy své kryjíc v krátkém vzdechu, se dále noří v záhad šeré taje. 34
Dívka snědá, útloboká, štíhlá Dívka snědá, útloboká, štíhlá
 košík rozměrný na hlavě nese, vlnou oblou kypré ňádro dme se, v černých očích jasná zář se mihla. Shýbla se a se země cos zdvihla, košík ale hrubě nepohne se, sotva že se neznatelně třese – větší nehoda jej nepostihla. Jdouce světem nesem břemen tíhu všichni bez rozdílu, někdy hravě, někdy s pláčem – a pak jest nám dražší, – věř mi ale, sličná dcero jihu, že ti losem padl úkol snazší: líp je nésti na hlavě než v hlavě. 35
Když prázdný hovor ledabylo zvučí, Když prázdný hovor ledabylo zvučí,
 a slovo za slovem tak líně padá, že, co chce říci, samo teprv hádá. za smysl jakýs takýs dvornost ručí, ač duch, jakkoliv planý žvast ho mučí, svou cestou kráčí, přemýšlí a bádá, a srdce, jak jen může, sen svůj spřádá, jenž kdesi na dně svěžím kvítkem pučí... Tlach zbytečný a spoustu jiné rmuti, jež nemá ani vůněvůně, ani chuti, styk společenský pevnou rukou vnutí, však v lehkém úsměvu, jenž tak se cení, krom povzdechu přerušeného snění a přemýšlení jiné pravdy není. 36
Šel rychle, k moři upřeně se díval, Šel rychle, k moři upřeně se díval,
 tu zaraziv se, stanul z nenadání, vlas prošedivělý přitlačil k skráni a k proudu slov, jenž spěšně se rtů splýval, sám pochvalu a plný souhlas kýval; kde kdo svou hlavu v parném slunci sklání, „toť blázen!“ k sousedu děl bez váhání a na terasse klidně dál se zhříval. Jste příliš hbiti se svým krátkým soudem vy, kterým každý troupem jest a bloudem, kdo nepodobá se vám každým oudem; co v oku plálo a co slovem znělo, snad viděním a tušením se chvělo, a širé moře básni rozumělo. 37
Paesano vedle chatky Paesano vedle chatky
 nemá lesů, luk a polí; jisté že ho nerozbolí hlava pro pozemské statky. Králík skáče mezi vrátky, réva krov obtáčí holý, oslík zvyklý na cokoli vyživí se na pohmátky. Něco stromů citrýnových, něco kmenů olivových – ostatek již, mio caro, také se a lecjaks poddá: něco velké moře dodá, nejvíce dá věčné jaro. 38
Krok unavený do vrchu se bral Krok unavený do vrchu se bral
 a na temeni stanul po chvíli: Až sem se lidské ruce dobyly, strom olivový aby pevně stál a rostl, z kamení a z trosek skal mu podklady a hráze zrobily, vrch ztekly, k temeni se probily, co ještě dovedou, co zmohou dál? Stín lehké páry obzorem se chvěl, a moře, které břehy smývalo, tak nejasně s oblohou splývalo, že sotva kdo by rozeznat je chtěl, a loď, jež klidně šla a bez ruchu – mně zdálo se, že pluje ve vzduchu. 39
Hrot pustý byl a samé kamení, Hrot pustý byl a samé kamení,
 zde usedli jsme na skalisku holém; hvizd větrů ostrých ozýval se kolem, a mlha rostla – zlé to znamení! Jen o skok níže bílé stavení se leskne nad šťavnatým úzkým dolem, houšť fialek se modrá celým polem, a ze skály se voda pramení. Duch silný povznáší se se sokolem, čím výše vzlétne, tím jest nebi blíž i se svou radostí i se svým bolem; když ale vůni života chce číti a z čisté, svěží jeho vody píti, přec musí sestoupiti o krok níž. 40
Řada soumarů se blíží dlouhá, Řada soumarů se blíží dlouhá,
 cinkot zvonků ozývá se v lese, každý soumar velké břímě nese, z nákladu že hlava sotva čouhá. Osel vede je. Toť hříčka pouhá – chvílemi pozorně ohlédne se, zastaví se a když opět hne se, zástup celý dál se za ním plouhá. Hýkl si a ušima si střihl: Kdo by celý zázrak nevystihl? Třeba znát, co soumarům se líbí, v čem jsou dobří, jaké mají chyby, hovět jim a správně vážit síly: lehce všecky dovedu je k cíli, 41
Děl diamant, jenž v prstenu se třpytil: Děl diamant, jenž v prstenu se třpytil:
 „JáJá malý jsem, a ty jsi velká, skálo, však v hraně každé – a těch není málo – svit slunečního paprsku se chytil, by leskl barvou se a ohněm svítil – a tvrdý jsem, když ostří mé tě rvalo a v tebe, skálo, dál a dál se dralo, tvůj pevný sloh se měkkým prachem řítil. A skála děla: Podobám se Bohu, jsem veliká a sesouti se mohu a padnu-li, rozdrtím svými vzteky i člověka, jenž v prstenu tě nosí, i tebe, ač jsi plný třpytné rosy, že sotva poznají vás pozdní věky. 42
Skulinami bílých žalusií Skulinami bílých žalusií
 zlatá záře zvědavě se vkrádá, jasnou ruku svou na stěny vkládá, těká stropem, šeré kouty míjí; tkaní záslon, které lůžko kryjí, lehkým, přitlumeným svitem padá, spáče budí, s mdlobami se hádá, po těle jež znaveném se lijí. Abys mohlo plný život dáti, překážek co musíš překonatipřekonati, slunce, zdroji světla! Nejprv mraky, které ještě na obloze zbyly, a pak všecky prázdné, liché braky, kterými se lidé ohradili. 43
Buď zdrávo, slunce! Zvolna vstáváš z moře, Buď zdrávo, slunce! Zvolna vstáváš z moře,
 jež vlnou smývá plamenný tvůj bok, již do výše tě povznes’ pružný vskok a jdeš jak muž, jenž v myšlenky se noře, kol kolem rozhlíží se po úhoře, jejž osívati má – tvých nohou krok se mění v třpyt a v jasných světel tok, jenž k zemi splývá, plným ohněm hoře. Mha padá před tebou, a prchá mrak, trs trávy zelené se k tobě dívá, pták hledá tě, jenž ve hnízdě si zpívá; z tvých paprsků se všecka píseň rodí, jež vznáší se nad svírající tlak a k tobě vine se a s tebou chodí. 44
Jasné, žárné odpoledne: Jasné, žárné odpoledne:
 slunce žhavým ohněm hoří, do mořské se tůně noří; kdekoliv se vlna zvedne, zlatá záře již ji shlédne, v bílých pěnách jiskry tvoří, s čeřenem se láme, boří ve hře živé, neposedné. Vzduch se chvěje, lehce vlní, obloha se modří plní, až se v azur sytý změní; štěstí, jež se z moře rodí, se sluncem a s teplem chodí, báchorou a klamem není. 45
Hluboce moře hučí Hluboce moře hučí
 hlaholem dálných zvonů důrazem pevných tonů pomalu, těžce zvučí, bystřinou duní ručí, srázem jež příkrých sklonů žene se v divém honu, závady rvát se učí. Šedou se pěnou kryje, v balvany břehu bije kladivem drsných hran: „Z mužů se lepším stává, déle kdo mečem mává, více kdo rozdá ran.“ 46
Jde cestou poslední muž dobročinný, Jde cestou poslední muž dobročinný,
 šli všichni s ním, čest nejvyšší mu vzdali, i na svítilny černé roušky dali a po ulicích rozsypali třtiny. A ve vzduchu jsem viděl lehké stíny: to dlouhým zástupem se děti braly, jež přijdou teprv, aby dary vzaly a staly se mu dcerami a syny. Řeč plná chvály zaznívala tklivě, že zarosily přemnohé se líce, i vlny mořské zašuměly snivě, však stíny mlčely... Toť zcela prosté: Když z dobrých skutků žeň bohatá vzroste, o tom, kdo zrno vsil, neví se více... 47
Vlna se s vlnou honí, Vlna se s vlnou honí,
 třpytivá zář se třese, k vodě se leskem nese, paprskem padá do ní. Rozmarem píseň zvoní, ozve se v klidném plese, tak jako ptáče v lese, k větvi když hlavu kloní. Slovo si k slovu skládá, rýmy a verše spřádá lehounce, hravě, tiše; pérem, jež v moři smáčí, rychle, že sotva stačí, slunce ji samo píše. 48
PO PRVNÍM JEDN. MASSENETOVA „WERTHERA“
Svým slovem dal ti mistr základy, ty letem smělým do výše jsi spěl a řekl’s plně, co jsi říci chtěl – jsi básníkem a mistrem nálady. Den letní hasl – v stromech zahrady vzduch prohřátý se mdle a matně chvěl, a růže voněla, a měsíc šel, a láska lkala steskem ballady... Sál osvětlený náhle stměl se mi: Kam láska veliká se poděla? Zda byla snem, jenž rozplynul se v dým, jest v nebesích jen a ne na zemi, či – nevím, co jsem ptal se dál, jen vím, že druhý den mne hlava bolela. 49
Únavou se chvěl Únavou se chvěl
 každý nerv i sval; noční vítr vál, od hor k moři šel. Měsíc, který bděl, mdle se usmíval, jakby dobře znal křehkost lidských těl. Kroky dunící mlknou v ulici, zmírá všechen ruch; mdlobou upící, tělo mučící stejně trpí duch. 50
Na terasse ve slunečním žáru Na terasse ve slunečním žáru
 všecky lavičky jsou obsazeny, širé moře kov je roztavený, plane jako zlato v plném varu. Parník přiblížil se, v lesklé pěny vpustil hustou, bělostkvoucí páru, v třpytivou a jiskřící se čáru mění se klín vody rozbrázděný. Ostrá, pronikavá světla – zdá se – obtíží jsou lidem na terasse, ten se odvrací, ten stranou točí... Ubohé vy slabé lidské oči, kterým pravda, krása, plnost světel ranami jsou trestajících metel! 51
Již záře sluneční se přesunula Již záře sluneční se přesunula
 přes Capo nero, moře rázem zbledlo a k důraznějším úderům se zvedlo – loď, jejíž plachá nad vodou se dmula, se obrátila, aby k břehu plula – jak rybákům se na lovu as vedlo? – též oslíkovi uvolnili sedlo – noc blíží se, by stínem dál se snula. Break čtverspřežní a plný výletníků se rychle mihl, podkovy jen hrají a vyprávějí cos o klidné stáji; žid ošumělý, jenž se k moři dívá, vzav řemínky po starodávném zvyku svou modlitbu tlumeným hlasem zpívá. 52
Muž jakýs chorý – sloužící ho vedl – Muž jakýs chorý – sloužící ho vedl –
 si vzdych’: „den nemůže být krásnější, třpyt slunce nemůže být jasnější,“ a na terasse vedle mne si sedl, by valný nářek do své bídy zvedl – tu v hovor hlasnější a hlasnější vždy určitější a vždy spasnější nit naděje jsem z útrpnosti vpředl. Byl jako děcko, se vším se mi svěřil – své vědění jsem ku pomoci vzal a co jsem mohl, útěchy mu dal, a slunce na obloze jasněj’ vzplálo, k mé řeči soucitné se usmívalo, že slovům svým bych málem sám byl věřil. 53
Když slunce za lehké se clony skryje Když slunce za lehké se clony skryje
 jak panovník, jenž inkognito hledá, když klidné moře víc a víc se šedá, a matná vlna sotva v břehy bije, když rybák na mělčině loď svou myje a racek na suchou si skálu sedá: jak sličnou zdá se být obloha bledá, ba přísvit šerých barev příjemný je. Již tací jsme, – a převrácené hlavy ni zástup Demokritů nenapraví – že unaví nás radost jásající, jež z pestrých květů, z jasu slunce tryská, že po bolestech touhy vzdychající, po lehkých stínech smutku se nám stýská. 54
Silnější vítězí, slunce se zvedne – Silnější vítězí, slunce se zvedne –
 sotva že záslonu rozhrne jen, pohledem krátkým co způsobí změn! Sinavá chmura již prchá a bledne, útěkem znavena ještě si sedne na hroty, na tesy skalnatých stěn, otvory, výmoly déře se ven, jen tak, že chvílemi zpět se ohlédne. Odejdi, prchej a odnes, co souží, chorobným záchvěvem v srdce se hrouží: klamy a mátohy, stesky a žal, však proto člověku Bůh slunce dal, ohněm by zářivým, pravdě jenž slouží, k úrodě činů a života zrál. 55
Tu a tam sluneční jasy Tu a tam sluneční jasy
 po vlnách se rozlily zrajícího obilí drobnými zlatými klasy, krátkými plavými vlasy, které šíji pokryly těkavými motýli, drahokamy žhavé krásy. Každá jiskra sama září, všecky dohromady ale paprskem se přece zdají, jako blaha drobty malé, kterými nás život daří, lidé štěstím nazývají. 56
Bělavými mráčky měsíc pluje, Bělavými mráčky měsíc pluje,
 hvězdám, jež se četně shromáždily, neunavný, ochotný a čilý o svých dlouhých cestách vypravuje: kam až vnikl, v jaké temné sluje, kde se hladovící lidé kryli, a jak zřel, co člověk rozmařilý k ukojení choutek připravuje... Kdo by při takovém vyprávění, když se líbí a když potlesk klidí, vyhnouti se mohl přehánění? Měsíc vklouzl náhle za mrak tmavý – byl jak cestovatel vychloubavý, jenž se za své vlastní zprávy stydí. 57
Mé verše vyšly dnes – tak tedy přece Mé verše vyšly dnes – tak tedy přece
 jsem prošel branou, jíž se na trh chodí; zda zboží mé se asi komu hodí? Šept rákosí, jež přiklání se k řece, lesk drahokamů omývaných v mléce, stesk večerů, jenž z hustých mlh se rodí, klid samoty, jenž ducha vysvobodí – proč zavřel jsem je v přihrádky a klece, bych do řady si prodavačů sedl já, nepřístupný, hrdý, pánovitý, i pochvaly i hany stejně sytý? Jen divná touha, jíž se píseň chvěla, a její rozkaz určitý mne vedl – co z velké lásky člověk neudělá? 58
Dnes moře bylo mrtvé olověné, Dnes moře bylo mrtvé olověné,
 a Monte Calvo zahalil se mrakem, jenž křídlatým a rozježeným drakem po nahém jeho temeni se žene. Ač obloha se bledou modří klene, den úpí pod malátným jakýms tlakem, i slunce líným rozhlíží se zrakem a neplá ohněm záře nezkrocené. Lesk jeho mdlý, jenž k matnému dni sluší, jest jako síla muže jediného, jenž ví a tuší, že svou celou duší řád lhostejného světa nepoboří, ač věře pevně v pravost vzletu svého, se před nikým a nikdy nepokoří. 59
Vstal zástup vln, by ku břehu se hnal, Vstal zástup vln, by ku břehu se hnal,
 a každá vlna pěnným čeřenem se obtížila jako břemenem, však širý oceán se vlnám smál: „Co počínáte? Těžký blud vás jal, dlím v hlubinách, v paláci skleněném a nejsem v běhu vašem zpěněném, jenž planě rozstřikne se tesem skal.“ A vlny pravily: „Proč tupíš nás? Jsme děti tvé, jsme těla tvého díl, co zvedá nás – toť nadbytek tvých sil, čím zvučíme – toť vlastní tvůj je hlas; bez lásky naší v nádheře svých krás bys mrtvým, chladným velikánem byl.“ 60
Kdys v Alpách vstoupal jsem vždy tíž a tíž, Kdys v Alpách vstoupal jsem vždy tíž a tíž,
 až příkrou strání, na níž tráva vlaje, a prsoma se stráně dotýkaje jsem zvolna bral se k cíli svému blíž; když ale hrany dostoupil jsem již, zas jinou stráň jsem zřel, jak vstoupá z kraje, až teprve stráň osmou počítaje, jsem v skalách spatřil vytouženou chýž. Noc šerá přišla, malou chatu skryla, však plocha sněhu nekonečná, bílá se pyšnou lhostejností rozjiskřila... „Oh – děl jsem – drahou tvou se přece dám, já pevným jsem a vzdorovati znám i nehostinným chladným výšinám.“ 61
V zemi, jež moře má, slunce a révu, V zemi, jež moře má, slunce a révu,
 za dnů a večerů jasných a smavých, kdo by si všímal snad cypřiší tmavých? Zármutek, starost a zádavu hněvu – vítr je odvěje prázdnou co plévu lehounkým vzepjetím perutí hravých, zpátky je svede do kolejí pravých, stopí je v radosti, smíchu a zpěvu. Bolest-li může tu kvíliti divá, kde si i chuďas na zápraží zpívá? Hrbáček, přioděn pláštíkem vzdušným, zedraný klobouk si do čela vtlačil, ozval se tenorem ladným a slušným, že by as mnohému divadlu stačil. 62
Kdo by věřil bílé pěně, Kdo by věřil bílé pěně,
 byť i slunce v ní se smálo? Sotva témě její vstalo, rozstřikne se neprodleně. Nekoř se své vlastní ceně, a když lidem platí málo, byť i trpkým se ti zdálo, važ jí sobě ještě méně. Smíš pak měřit vetou vetu stejným loktem všemu světu; přijde-li kdo pyšným krokem, v cenník chvály nahlídni, pokojně a s jasným okem třetinu mu nabídni. 63
Je poledne, již zavzněl zvonu hlas; Je poledne, již zavzněl zvonu hlas;
 kde mluvil kdo, kde seděl kdo či stál, z nich nikdenikdo paprsku si nevšímal, jenž plným žárem ve vzduchu se třás’. Jen každý děl: „je svrchovaný čas!“ a zvedl se, či rychle dál se bral, tu tam se hovor přerušený smál: „Však odpoledne sejdeme se zas!“ Když péče o tělo a chuť a hlad jsou hlavní věcí, a když slunce jas a čistý vzduch jsou pouhým lékem jen, co platit může plné moře krás? Od jídla k jídlu rozměřen je den a výplní jest kouzlo bujných vnad. 64
Svit sluneční se plnou září směje, Svit sluneční se plnou září směje,
 a přece smutku nemohu se zbýti, vždyť člověk, který myslí, touží, cítí, před losem svým, nechť vanem tichým věje, nechť bolestmi a strádáním se chvěje, či záhubou a zádavou se řítí, se nemůže a nechce ani skrýti, ač nechce-li snad žíti bez naděje. Co platny jsou vysoké, strmé hory, jež oddělily nás od mrazné zimy, když mraky šedé občas přes ně spějí; co platno srdce zavřít na závory, když proudy krve zraky zvědavými přec každou skulinou ven pohlížejí? 65
Ticho nedělní je všude znáti; Ticho nedělní je všude znáti;
 struna, k níž se život ulic víže, napjata je dnes o kolík níže, záchvěv její víc a víc se krátí. Slunce širokými světly zlatí bílé domy, balkonové mříže, třpytem planou zvonice a kříže, okna chrámů, na oltářích svatí. Hovor, jenž se od úst k ústům nese, ševelem zní stromů v hustém lese, plný smích se v lehký úsměv mění, ani prodavače slyšet není – jenom širé moře nekonečné pokračuje ve své písni věčné. 66
Den únorový k večeru se chýlí, Den únorový k večeru se chýlí,
 dnes ruka slunce příliš byla štědráštědrá, a tak dolehla na nezvyklá bedra, že snésti ji neměla téměř síly. Ba na odchodu již, v poslední chvíli níž naklonila nedoberná vědra, že proudem vyřinul se plamen vedra, a žhavé blesky potopou se lily. A ještě země plným teplem vřela, když na obloze bledá luna vzplála, a svěží větřík přiletěl co střela jak tíseň snů, jež čeká čistá, ryzí, až den a všecko břímě jeho zmizí, by útěchou znavené hlavě vstala. 67
Dům klidu bílý v zahradách se kryje, Dům klidu bílý v zahradách se kryje,
 v houšť větví těsně spletených se noří, ven pohlížeje k modravému moři – sněť plná zlatých oranží se vije kol hustých keřů, květ se ve květ lije a každý jinou, sytou barvou hoří, i myšlenka, již chladný rozum tvoří, se vzletem naplní a citem spije. Dech větru lehký je, jím tiše hnána, se šíří vůně z vůní sterých stkaná, vlá do oken, do rozevřených dveří, a srdce, které hloubi klidu měří, své síle, svému roznícení věří a každým vláknem bije: Qui si sana! 68
Proč k večeru se vlny mořské zvednou, Proč k večeru se vlny mořské zvednou,
 proč jdou, by v slapy široké se slily, proč chvátají, by v břehy udeřily, by udeřily zas a ještě jednou? Proč sahá stáří rukou nedovednou po zbytcích síly, které ještě zbyly, když oči matné, z nichž se slzy lily, kdes v zášeří počátek konce shlédnou? Noc tmí se záhubou a smrt v ní čeká, a smrti člověk se i vlna leká... Noc přejde sice, vzplane nové ráno; ach, kdyby věděl jen, kdo kopí láme a síly přeludem sám sebe klame, že rána nového mu bude přáno... 69
Vstal měsíc nad horu, byl celý rudý, Vstal měsíc nad horu, byl celý rudý,
 do výše vyhoupl se lehkým vskokem: „Jak nebezpečným jest mi slunce sokem, zda za ním, zářným, jíti smím já chudý?“ Pojď, sličná luno, k čemu stud a trudy! Svět hledí k tobě nedočkavým okem a těší se, že stříbrným svým krokem noc povalíš a tmu a její bludy. Buď mysli dobré! Když se světlo vznítí a ví, že září, ví, že plá a svítí, proč ještě jasnějším by chtělo býti? Kdo vstali k oběti své celé síly a vykonali ji ve vhodné chvíli, pro klid svých srdcí dosti učinili. 70
Svit měsíce se ulicemi kradl, Svit měsíce se ulicemi kradl,
 až zahléd’ průjezd dokořán – tu hbitý hned otočil se málo rozpačitý a v otvor širý plným světlem vpadl. Hnal klenbou se a na stěny se kladl, dvůr celý naplnil jasnými třpyty a vystoupl na stříšek nízkých kryty, kde ve vikýři malém bled’ a chřadl. Přes bílou zídku vklouzl do zahrady, na listech palem pršku stříbra nechal, šel po keřích, pronikl bez závady v květ granátový a pak k moři spěchal, by na vlnách se čtveračivě houpal s bledým šlehem vzhůru k nebi vstoupal. 71
Světlá noc na vršky palem klesla, Světlá noc na vršky palem klesla,
 třpytem bílým měsíc výše pluje jako loďka, jež se dále snuje lehkým zdvihem stříbrného vesla. Zápasů a bojů stará hesla s třeskem kladiva, jež zbraně kuje, přeletěla přes hory a sluje, ozvěnou se v ticho noci vnesla. „Má se o důvěru teprv rváti, vlastním bratřím snad se škůdcem zdáti člověk, jenž by krev svou chtěl jim dáti?“ Divným rozruchem se palma chvěla: „„Aj, to nebyla by láska celá, jež by ústrkům se vyhnout chtěla!““ 72
Když slunce padajícím ohněm plane, Když slunce padajícím ohněm plane,
 proud lidí citlivých se uchýlí v houšť setmělou, již stromy uvily, v stín vábivý, kde svěží vítr vane. Však sotva že se blesky nevítané za korunami palem ukryly, již s touhou zrak je hledá unylý, a chlad se brzy nepříjemným stane. Jest dosud zima; že se zdá být jarem, jen slunce dovedlo svým prudkým žárem – žár štěstím jest, byť někdy snad i soužil, jak potřebou jest bujných duchů vzlet, jenž jediný spasiti může svět, byť leckdos do prudkosti jeho toužil. 73
Zvučné struny dotkl jsem se dnes, Zvučné struny dotkl jsem se dnes,
 starý pán ruku nehybnou zvedá, vhodná slova v mozku chorém hledá: Svěží stopa vede v šerý les, nedočkavostí se vzpíná pes, na smyčce se udržeti nedá, kanec pádí, skvrna krve bledá barví sníh a mizí v houští kdes... Začervenaly se vpadlé líce, z očí však, jež leskem vzplanuly, velké, vřelé slzy kanuly – Mdloby smrtelné nás ovanou, vzpomínkou když věci povstanou, které byly a nebudou více. 74
Jaro nutnou výzbroj doplňuje, Jaro nutnou výzbroj doplňuje,
 rozeslalo výzvu všem svým dětem, každý den se pyšní novým květem, z vichru, který občas zkouškou duje, křídlo si a pevnou peruť kuje, aby nad hory se vzneslo letem, smilovalo se nad chmurným světem, který dosud mořem zimy pluje. Všichni čekající, míry dbejte, trpělivostí se opásejte, z dlouhých příprav naděj’ plnou mějte! Kdo chce vysvoboditelem býti, kdo má každým krokem vítěziti, nesmí ledabylo v zápas vjíti. 75
STARÉ MÍSTO.
1. Dům k domu na příkrém se vrchu pojí v síť spletenou a v klubko zamotané, tak stísnily se v pásmo hustě stkané, že rozmotat je pokrok sám se bojí. Nad jednou střechou druhá střecha stojí, a nad tu opět třetí střecha vstane, až nade všemi květem růže plané zeď rozbořená rány svoje hojí. Čas mnoho zmůže, perutí svou hbitou se dotkne všeho, jen ne lidské bídy, záď lodi zjemní, netkne se však přídy – dal bujným lidem zvůli plnou, sytou, že celý svět jim sotva ještě stačí, však chudina se vždycky k sobě tlačí. 76 2. V úzké ulici jak v těsné pasti dům se k domu povážlivě kloní, oblouk za obloukem výhled cloní; cesta příkrá jako do propasti není napuštěna vonnou mastí, všecka špína proudem teče po ní, smečka kluků sem a tam se honí, černé oči mohou chodce zmásti. Snědí muži, prostovlasé ženy v houfech odbývají tábor celý, rozléhá se hluk a hovor smavý, jakby bůhví jak byl rozezlený – vzhůru vstoupá prete ošumělý, otrhanec uctivě ho zdraví. 77
KARNEVAL.
1. Karneval vesele na dvéře bije: Starost a soužení poslední zhyň, málo-li trápilo, trap ještě míň, jednou jen život se na světě žije! Vchodem se hrnula blýskavá zmije – stoč se a roztoč a v klubko se sviň! – divadlo změnili v taneční síň, nádhernou výzdobou stěna se kryje. Jeviště, hlediště – všecko je plno, spěchej a klesej a zvedej se, vlno, houslaře, šumaře strhej a znav, lítejte, nožky, a viňte se, paže, bujaře, rozmarně, masce jak káže ohnivá letora, veselý mrav! 78 2. Z mask ze všech jistě byla nejkrásnější, vzrůst měla štíhlý ztepilá jak víla a za hadačku přistrojena byla; vše na ní hrálo shodou nejvzácnější, plň oblých ramen byla nejznalejší nad těsnou sponou, jež se v kůži ryla, kol beder třpytivá se zmije vila, by vnikla v záhyb šatů nejtmavější. A přece první cenu nepřiřkli jí, snad příliš byla šerou jim a vážnou jak pravda, kterou člověk plaše míjí, ač bez ustání plane touhou snažnou, by všecky její taje znal a zbádal, a nelze-li, by alespoň je hádal. 79 3. Se všech domů vlají praporyprapory, z nenadání přijel vzácný host, lidé říkají mu: veselost; odpůrce, kteří se na vzdory hlučnými pozvedli zápory – zármutek a pláč a stesk a zlost – vypudili z ulic, zvedli most, bránu zavřeli na závory! Když se posléz večer sešeřil, zvědavých hvězd roj se dostavil, aby velký zázrak oslavil, měsíc ale ani nevyšel, snad o lidském štěstí neslyšel a když slyšel, zprávě nevěřil. 80 4. Ověnčená kola zvolna jela, závodníků proháněl se roj; černoch peřestý zahájil voj, za ním loďka houpavě se chvěla, žába, tanečnice, jizba celá, rytíř, který v lesknoucí se zbroj sebe zahalil i lehký stroj – lidé tísnili se, hudba zněla. S balkonu na balkon stuha letí, za ní druhá a hned vedle třetí, ruka chybná výsměch utrží; pestré pentličky se vzduchem třesou, svůdné úsměvy se po nich nesou lehké, že je papír udrží. 81 5. Řetězy lampiček ulicí celou oblouky od domu k domu se vily, v klenbu se spojily dlouhou a stmělou, že by v ní milenci lehce se skryli. S večerem rukou je hbitou a bdělou rozžehli najednou v určitou chvíli, plameny vzňaly se v záplavu stkvělou, zelené, bílé a červené byly. Ve vzduchu ohnivé moře se chvělo, ulicí širokou na kolech hbitých bez počtu svítilen peřestých jelo; kdo by si všiml, že ve světlech sytých s hůry i z dola v lesk jediný slitých starostí hrozivě křídlo se tmělo? 82 6. Lid baví se, rozmarem zrovna mrhá: ten v zavázaném pytli skáče, padá, a druhý na skloněném prknu bádá, kam vstoupit má. Na štíhlou žerď se šplhá muž osmahlý, teď klobouk dolů vrhá – druh statný sotva nastavil mu záda, již ruka na volný se kotouč vkládá a drží jej a ceny rve a trhá. Ryk nekonečný plnil prostor celý; ač ozýval se jásotem a smíchem, byl řevem přec – a lid, jenž v žertu lichém se bavil cetkami, ač prázdnem zely, byl jako lev, jenž hřivou potřásaje ve chvíli veselé si s myškou hraje. 83 7. Hřmot na všech stranách – maškar pestrý dav se hlučně ulicemi prohání, kýs harlekýn se bystře rozhání, řeč se rtů proudí mu jak šumný splav. Již běží chumáč zakuklených hlav, v ryk promění se každé potkání, a plesem končí každé poznání, cár strakatý pokrývá šat i háv. Smích zvučí bujarý a žert a vtip kol sviští jako vypuštěný šíp, že srdce, jež se dávno znavilo a víry v lidské štěstí zbavilo, se podiví, jak lehce dá se žít a veselým a bezstarostným být. 84 8. Vyzdobené vozy korsem jely, od zimy, jež křídlem sněžným vlaje k sytým barvám tropického háje ve všech možných odstínech se stkvěly. Na chodnících zástupy se tměly, ples a smích na každé tváři hraje, vzmáhá se a roste, šmahem zraje, aby v jásot proměnil se vřelý. Radost pravá, která všecky jala, kterou žádná ústa nezakřikla, do vozu mně hojných květů vmetla, příkré srdce v ochranu svou vzala, lehkým křídlem blíž a blíže létla, až do něho plným proudem vnikla. 85 9. È finito! Lid potopou se valí, déšť papírových hvězdiček se snes’, na všecky vlasy měrou stejnou kles’, na černý vlas, jenž v divný svit se halí, jak ocel as, když do modra se skalí, a hustý jest jak nekleštěný les, na řídký vlas již vylínalý kdes a na šedivý, věkem prokvetalý. Co pestré smetí všecky hlavy krylo, co zraky plály leskem žádosti, a bujný křik se mezi domy ztrácel, by nazpět ozvěnou se ryčnou vracel, do srdcí všech až na dno vidět bylo, a v každém bylo hojně radosti. 86 10. O půlnoci zvony zněly, z ostýchavé nesmělosti, jež se pochyb zvolna zhostí, pustily se v hovor smělý, až se plně rozzvučely: Radovánek, veselosti, lichých tretek již je dosti – kovovými ústy děly. A jak zněly v noci vlažné, spojily se hlasy zvonů s hlasem, který od aeonů ve všech lidských srdcích zvučí, od hříček nás spěchat učí k přemýšlení, k práci vážné... 87
Tměl východ se a blíž se mračno hnalo, Tměl východ se a blíž se mračno hnalo,
 až skryla slunce křídla jeho šedá, hned zakabonila se vlna bledá, a moře v neklidu a v spěchu vstalo, své nahé rámě k břehům vztahovalo – jak matka, jež se v nepokoji zvedá, své dítě před zlem ochrániti hledá: tak úzkostlivým se mně býti zdálo. Vše marno jest, dál bez oddechu pádí, ač téměř kol se dotýkají vlny vlak plný přepychu a pohodlný; krok pevný, který vyšel z přesvědčení, jen cíl svůj vidí, proň překážek není, a všecka láska zdržující vadí. 88
MODLITBY
V BUDOUCÍM NOVÉM KOSTELE KLADENSKÉM.
INTERMEZZO
89
Pane Bože, slyš: Pane Bože, slyš:
 Ty jsi pánem světa, čistým křídlem výš duch ať k Tobě vzlétá! Také ale víš: Co z tvé lásky zkvétá a co nadělíš, držet má i sketa. Dej, ať české plémě s bohatstvím své síly ví si porady, aby české země velké poklady vskutku jeho byly. 91
Chtěl jsem budovati sídlo Tvoje, Chtěl jsem budovati sídlo Tvoje,
 když jsem ale chtěl se opásati, kladivo jsem z rukou musil dáti v ruce jiné... Jaké nepokoje zmučily mne, jaké těžké boje! Shledal jsi mne nehodným a káti mám se? Nedostatečnými zváti nemůže snad nikdo ruce moje... Pochybnosti oprávněné pýchy, které nezbývá,nezbývá než mlčeti, přináším Ti, Pane, obětí; račiž shovívavě k ní se znáti, aby v dar se nezvrátila lichý – hříšný člověk nemůže víc dáti. 92
Dům Tvůj kde je, dřív hustý prales býval Dům Tvůj kde je, dřív hustý prales býval
 pln obrovitých kapradin a mechů, žeh velikého slunce v horkém dechu do bařin padal, k vlhké trávě splýval. V par tíseň rudou mastodon se díval, pták pestrokřídlý vzletí v prudkém spěchu, když zmije vracela se do pelechu, a člověk prasvětů se před ní skrýval. Svět zahynul, jenž kypěl vzdorem síly, však mocné vrstvy, jež zapadlý skryly, jej v poklad příštích věků proměnily; čím pyšniti se můžeme my malí, že budoucí by darem od nás vzali, než velikost Tvou že jsme lépe znali? 93
Kříž, náhrobek a nápis na obvodu Kříž, náhrobek a nápis na obvodu
 jest vše, co zbylo z časů dávných zmatků, by podnes chovalo se na památku po mocném kdysi pánů Žďárských rodu. Z nich poslední se rozhod’ pro svobodu a vyšel raděj’ z vlasti zbyv se statků – svou víru sice zachoval, však v krátku i s rodem svým v cizáckém zmizel brodu. V svém milosrdí skloň se, Pane, k lidu a sejmi na vždy s něho těžkou bídu, by nebředl hned vedle v hříchu velkém, kdo jednou cestou srdce chce se bráti, vždyť všecko vznešené, jež mysl chvátí, jest jediným a nerozlučným celkem. 94
Tvé slunce zářivé se k zemi kloní, Tvé slunce zářivé se k zemi kloní,
 zná každý lístek trávy sotva znalé, zná každý klas, jímž pole šumí zralé, a každou růži, jež na keři voní. V houšť lesů šerých třpytem svým se vroní, po listí jahodovém spěchá dále, až odpočine na zamšené skále, a není pouště, by nevešlo do ní. Jen v lůno země slunce nezasvítí, ač jasu jeho tak by bylo třeba – tam, kde se člověk moří pro kus chleba, kde balvan trestem na krtka se řítí, jenž opovážlivě jal veň se rýti, Tvá láska místo slunce musí vjíti. 95
Z té duše volám: Žehnej, Bože, vlasti Z té duše volám: Žehnej, Bože, vlasti
 a lásce, jež je rodné zemi věrnou! Byť klamné hlasy zněly nad propastí, když dělník hlubin sjíždí v jámu černou, ne, není třeba chvěti se a třásti, že lásku k vlasti vřelou, nedobernou snad zvrátí blud – nedá se lehce zmásti, kdo pevně dotužen je prací pernou. Když vyveze se sklizeň ruky chudé, ne vše jest uhel, také skála hluchá, již odděliti těžko, v ní se kryje, však pozornou jest dlaň, jež v tmách se bije a vytrvale třídí zboží ducha, že pustá přítěž posléz haldou zbude. 96
Když ruka mozolná se k Tobě spíná, Když ruka mozolná se k Tobě spíná,
 na drsnou dlaň Svým jasným okem shlédni, vždyť utrpením volá práce všední, a leskem zásluh svítí její špína. Když ale v pěst ji sevře zloba siná, jak radila by: ku pomstě se zvedni! Své trestající rámě nepozvedni, a míra nutné nápravy buď jiná. Kdo nejvznešenější Ti pěli chvály, vždy velikým Tě slitovníkem zvali; Sám urovnáváš nepoměry křivé, jichž zmatek zas a zas Tvé dílo kazí; buď shovívavým, když se v bouři živé snad nedočkavý člověk vymkne z hrází! 97
Zda mohou klamati se děti světla? Zda mohou klamati se děti světla?
 A přec až dosud šmahem zamítali, kdo třeba o krok malý dál se brali, co bylo dřív, ba děli: „my jsme metla, jež věci vetché strestala a smetla,“ ač sami proto většími se zdáli, že na ramenou předchůdců svých stáli a zřeli, jak část dávné setby vzkvetla. Z té chyby vyved’ lid můj milovaný, zrak pronikavý rač mu, Pane, dáti, jenž pravdu rozezná i v křivdách hany; jen pravda světlem jest a vede k cíli – jak mohou vítězně se k předu bráti, kdo k pravdě nespravedlivými byli? 98
SAN REMO
LXXXI–CXXVI.
99
První vlna, již jsem uzřel zase, První vlna, již jsem uzřel zase,
 nad balvany břehu prudce vstala, hlasitě si vzkřikla, zajásala, zatřpytila v slunečním se jase. A přec se mi zdálo v divném žase, že si vlna vzlykla, zaplakala, bolest jakás jásotem že lkala, ozvala se v plesajícím hlase. Radost plachá jest jak větrů vání, lehce přelétne jak úsměv pouhý, bolest ale – ta má život dlouhý, pevný, tuhý, že mu konce není – slzu, která tekla při loučení, nalezneme ještě při shledání. 101
Jhem pevným zvyky jsou již svými vzniky, Jhem pevným zvyky jsou již svými vzniky,
 až okovy a řetězy se stanou – když samotář se vmísí bílou vranou zas mezi lid, zapomenuté styky se svými vzlyky, s bujarými křiky jsou jako nový šat, jejž kladem’ stranou, když starou halenu a rozedranou nám učinily milou dlouhé zvyky. Když ale není pomoci a zbytí, když člověk nový šat již musí vzíti, hra známá lehce dost se opakuje; duch křídla má, snad proto volným sluje, že dojmům přístupným jest v každém čase a věcem, kterým odvyk’, zvyká zase. 102
Na stromě kvetoucím drobounký pták Na stromě kvetoucím drobounký pták
 svou píseň pěl, v tom zmlk’ a tiše stál – kýs ptačí dravec kol se vzduchem bral. Zdál jistě ptáku velkým se co drak, a těžké křídlo bylo jako mrak... však ostříž stočil se a letěl dál, a malý ptáček zase cvrlikal, i strhanou nit písně našel pak. Jen zpívej, ptáku, zpívej vesele, což ty znáš lidské štěstí nesmělé! To ke každému ani nezajde a zajde-li, pak stín je rozmrhá, jak píseň tvou je serve, potrhá, však člověk více konců nenajde. 103
Plod eukalyptu svadlý, svraštělý, Plod eukalyptu svadlý, svraštělý,
 ač mízou mohutného stromu zrál, na konec článkem růžence se stal, by slabé ruce, jež se zachvěly, v dlaň na krátkou jej chvíli zavřely a poklidně jej propustily dál, když ret modlitbu tichou došeptal a slzou oči mdlé se zatměly... Kéž také plod lidského žití – čin, jenž každý prošel kalným brodem vin a podezřelý jest jak vlhký blín, skvrn stopy se sebe by mohl smýt a pevným stupněm čistých schodů být, po nichž by duše mohla k nebi jít! 104
Modrým jest a hladkým moře jihu, Modrým jest a hladkým moře jihu,
 tu a tam jen bílá pěna drobná, jako květ a jako úsměv zdobná vypjala se nízko v lehkém zdvihu. Některá však, šednouc zrovna v mihu, sama sobě byla nepodobná, zdála se mně spíš jak vráska zlobná, trvalou jež zanechala rýhu. Cenu pěn kdo může rozeznati? O srdcích a moři stejně platí: Povrch obou neznámý dech zvedá a jak nohou věčnou po něm chodí, v mělkých stopách snad se radost shledá, z hlubokých se vždycky bolest rodí. 105
Tak utěšeně jasné slunce hřálo, Tak utěšeně jasné slunce hřálo,
 tak čistou modří obloha se stkvěla, že ze všech úst hlasitá chvála zněla: Toť den, že krásnějších je věru málo! Však náhle – kde se vzalovzalo, tu se vzalo zlé křídlo vichru přilétlo co střela, že celá silnice se prachem stměla, a smetí dravě do očí se hnalo. Oj hory, hory – těsně jste se spjaly a přec jste kdesi otvor zanechaly, vchod vítaný pro druha zbytečného! A hory děly: „Ptej se srdce svého, zda nemá dveří, do nichž vášeň vrazí, jež slunný mír a poklid jeho zkazí.“ 106
Jako mrzák, jenž po dávném zvyku Jako mrzák, jenž po dávném zvyku
 schromlé údy své na podiv staví, potočily se v nesoulad pravý větve skroucené nahého fíku. By se vyhnul veškerému styku, rovnaje si květy lepé hlavy, odvrací se stranou odmítavý hrdý kmen štíhlého mandlovníku. Zadul vítr – mandloňové květy ke kostrbatému fíku slétly, drsné větve s něžnými se spletly... Ano, stromy! Byť i celé světy různých přehrad dělily vás oba, všecky zvrátí bouře vztek a zloba. 107
Bella donna, dámo jihu ladná, Bella donna, dámo jihu ladná,
 jak mám pěti všecku vaši krásu od hustého havraního vlasu k očím žhoucím, k líci, jež se vnadná vřelou krví rdí a hned jest chladná, jakby náhle stuhla v bledém žasu od útlého, rozkošného pasu k nožce, jak ji vlečka zjeví zrádná? Lehké chmýří na rtíku se pýří, řada zoubků perlami se stkvěje, všecko na vás třpytí se a směje; jaký div, když půvab svůdně hýří. že se každé srdce rozechvěje, každá zřítelnice že se šíří! 108
Šedý mráček bral se nebem jasným, Šedý mráček bral se nebem jasným,
 lhostejně a chladně dále spěl, jakby ani krásu neviděl, jež se k zemi snesla s ránem časným. „Co mi po tom, že je den tak krásným?“ ospale a roztržitě děl, zachvěl se a ku západu šel, zahaliv se tmavým stínem řasným. Náhle stanul: „Ty mně přece věříš?“ „„Nevěřím ti,““ děl jsem, „„k čemu slov! V prázdných slovech nepravda se najde; se sluncem své síly marně měříš, lhostejnost tvá lichý jest jen krov, který pojme vše, co klamem zajde.““ 109
Měsíc je v úplňku, při plném stolu Měsíc je v úplňku, při plném stolu
 labužník, jakých je málo jen ze sta, širokým úsměvem pomluvy trestá, které ho činily otrokem bolů. Připrav a schystej se, půjdeme spolu zášeřím rozvalin Starého města, někde snad klopýtnem’, zlá je to cesta bez ladu, v nesnadu, nahoru, dolů. Náměstí hluboká jsou jako studny, ulice řebříky, sotva že schůdny; před lety vzpjala se zuřivá síla, domy se řítily, země se třásla, světla se kmitala, tratila, hasla... bouře se stišila, bída tu zbyla. 110
Šli jsme, plný měsíc jasně svítil, Šli jsme, plný měsíc jasně svítil,
 nad střechy se domů stále zvedal, jak by východ z pustých ulic hledal, jako by se šerých koutů štítil. Tu a tam se v malých oknech třpytil, na zavřenou okenici sedal a zas prchal, pokoje si nedal, až se na zdi zbořené kdes chytil. Při nejlepším, nejpevnějším chtění, když nás vede žal a lítost pravá, všickni stejni jsme – my nasycení, před špinou, v níž těžká bída chodí, před mudrctvím, jež se z hladu rodí, všecka soustrast na útěk se dává. 111
V kout zatemnělý, plný černých stínů V kout zatemnělý, plný černých stínů
 zář měsíce se ponořila bledá jak stráže přísná, jež si klidu nedá, krok za krokem když stíhá skrytou vinu. Již zevrubně prohlédla všecku špínu a volným vzestupem se výše zvedá: teď vpadla v okno – sklo se matně šedá, a rám se tratí v hustém, vlhkém blínu. Co namáháš se upřenými zraky, což myslíš snad, že hledíš na zázraky? Noc tichá mlčí, snesla se jak ptáče i k chudině, jež ve dne hořce pláče – snad spatříš lůžko a na lůžku spáče, jenž snad i sní, však sen má bůhví jaký. 112
Pojď, měsíci, již vystoupíme výše Pojď, měsíci, již vystoupíme výše
 a dusných ulic opustíme kouty, jež nejsou cestou vhodnou pro mrzouty... Madonna della Costa v plné pýše hle, jak se vypíná nad spustlé chýše, jež svíraly nás tísnivými pouty, ve vzduchu čistém, spitém vůní routy jak volně a jak lehce se to dýše! Rád věřím, že se plným jasem nítíš, že nad mořem i nad horami svítíš, že lesk tvůj nezná mezí, ani hrází; jsi jako básník, který písní ryzí jen tehdy zajásá, když všecko zmizí, co volný vzlet a plný rozhled kazí. 113
V park jakýs’ pohléd’ jsem – hned blíže vchodu V park jakýs’ pohléd’ jsem – hned blíže vchodu
 kus bílé trosky ležel povalený, byl Pan to, obličej měl rozražený, jen tak že výzdob rozeznal jsem shodu. Dál na podstavci na nejvyšším schodu a v stínu palem stála socha feny, jež dobyla kdes nevím jaké ceny a byla matkou četných peských rodů. Eheu, kde, Pane, býti máš, než v trávě, by kopřiva se pjala po tvé hlavě a každá noha kopnouti tě směla, když na vrchu jsou psi, kteří se sběhli, by slechy ostře vztaženými střehli, čím píšťala tvá volající zněla! 114
Potok téměř vyschlý trochou vody Potok téměř vyschlý trochou vody
 v úžlabině spěchá kamenité nad ním troskou střechy bídně sbité mlýn se krčí s trouchnivými schody jako poutník v slotě nepohody – za mlýnem až dosud znamenité zbytky vodovodu v keřích skryté bez vody, jež proudila kdys brody, prokmitají sesutými pasy... A to všecko leží v loktech krásy, jež se diví barvou květů žhoucích, jasným sluncem, které vrchy zlatí, sladkou vůní, dechem vánků vroucích, že je také možno umírati... 115
Loďka plula, zdvíhala se vesla; Loďka plula, zdvíhala se vesla;
 plachta spravovaná, samý lát, vlastní tkaň že více není znát, plným větrem po vodách se nesla. Někdy v jícen vzbouřených vln klesla, zmizela a padla častokrát, jakby ani nemohla již vstát, vždycky ale na povrch se vznesla. Strakatá a zedraná, jak byla, zatřepetala se vesele, bleskem dále na vlnách se hnala: „V látech je má celá moc a síla, odvrhla jsem cáry zvetšelé, nové plátno místo nich jsem vzala.“ 116
Po dni plném slunečního lesku, Po dni plném slunečního lesku,
 jenž se v půvab oděl tisícerý, ohnivými ozdobil se péry, po dni plném jasu, světla, blesků den se vznořil zármutku a stesku zachmuřený, truchlivý a šerý, – v jeseni je sotva tmavší který – jako vzlyk když zavzní do potlesku. Štíhlý bambus nad hlavou mi šumí, bledý přímrak barvy květů tlumí, vzduchem letí sen, a táhnou dumy: Nesmí člověk vybíravým býti, trpělivě musí za vděk vzíti s každým ránem, jak se právě vznítí. 117
Pruh moře jasně zablýskl se v dáli; Pruh moře jasně zablýskl se v dáli;
 jak daleko až oko musí jíti, když záři sluneční chce přece zříti! Již s časným ránem bledé chmury vstaly, den celý stínem po nebi se hnaly, že podařilo se jim slunce skrýti – však slunce prodralo se hustou sítí, a třpyty jeho na vodách se vzňaly a přiblížily kmitavým se letem jak matka pečlivá a starostlivá, jež oknem pootevřeným se dívá do šeré jizby k opuštěným dětem, jak láska, která hory závad kácí a v první volné chvíli k nám se vrací. 118
Ne vždycky slunce, někdy také mrak – Ne vždycky slunce, někdy také mrak –
 déšť teplý padá, vzduch jest něm a tich, houf dětí, samý křik a žert a smích, se náhle rozprchl jak hejno strak. Ne vždycky úsměv, jenž je prázdný brak a lživý chlubně vyvěšený vích, též někdy slzy – víc je pravdy v nich, vždyť život celkem nesnáz je a tlak. Kdo sleduje ho okem pozorným a zří, jak všecek strastem náleží, jak chvíle veselá je krádeží, sám sobě plnou pravdu nesvěří, však úsměv lidský jest mu odporným, a plesu klamavému nevěří. 119
Přes hory se mlha převalila, Přes hory se mlha převalila,
 z třásně malé, očím sotva znalé rostla rychle, šířila se dále, po svazích se lehkou parou lila, nízké břehy a pak moře skryla. moře zelenavě prokvetalé jako louka plná trávy zralé – nad ním teprve se zastavila. Poutník, který mořem širým chodí, plula loď a potkala se s lodí; bůhví z které asi jasné dáli obě přišly a kam která pílí, obě ale chuchval mlhy bílý na stěžních a plachtách s sebou vzaly. 120
Dva plné dny se slunce ukrývalo, Dva plné dny se slunce ukrývalo,
 vzduch nejasný byl, nebe bylo šedé, a moře nepohyblivé a bledé se netečně a líně usmívalo. Cos mrzutého šerým stínem válo, že prudce rýpl jsem do hlíny hnědé a strhal nit, již bílý pavouk přede – čas zvolna šel a světla ubývalo. Keř s výtkou děl: Co s vámi, lidé zlostní! Když slunce plálo, vy jste naříkali, že příliš žhavým jest, že příliš pálí, když ale pro pych váš se rozhněvalo a nepřišlo, aby vás potrestalo, jste nespokojení a nelítostní. 121
Palma hustou korunu svou kloní, Palma hustou korunu svou kloní,
 těžké listy sotva vzduchem vlají, zelenějšími se býti zdají, kapka za kapkou se po nich roní. Země rozkypřená deštěm voní, všecky květiny se rozvírají, žíznivými ústy vláhu ssají – bez pochyby dychtily již po ní, jako duše unavená touží, aby činu, jenž ji žárem souží, na čas aspoň výhost mohla dáti, aby směla slzou pookřáti, deštěm smutku, kterým v teskné hrudi nová, svěží naděje se vzbudí. 122
Zdí mraků pevnou dřív, než kdo se nadál, Zdí mraků pevnou dřív, než kdo se nadál,
 v den třetí slunce prodralo se chvatem, zas palma pokryla se bledým zlatem, se třpytným paprskem, jenž naň se vkládal, list vějířovitý stín lehký spřádal, jas rozletěl se nebem, rychlým zvratem hnal mrak se k horám s roztrženým šatem, a s třásní vlajících déšť k zemi padal. Ač v každou kapku dřív, než spadla na zem, svit sluneční radostným vnikal rázem, přec každá krůpěj mlhavě se tměla, a bylo vše jak v pravé chvíli blaha, když s úsměvem, jímž líce plane celá, se mísí slza bohatá a vlahá. 123
Stuhou pestrou jasná duha vstala, Stuhou pestrou jasná duha vstala,
 jedním koncem spočívala v moři, druhým koncem, jež se ve mrak noří, k samým prahům nebeským se pjala. Ve všech sedmi barvách sytě plála od červené, která ohněm hoří, k fialové, jež lem druhý tvoří – žel jen, že se brzy potrhala. Zhasla náhle, jako hasne snění, které v přeludném svém rozechvění jako duha skutečností není, ač se také v moři slzí koupá, nad hlubinou touhy věčné houpá, smělým obloukem do ráje vstoupá. 124
SAN ROMOLO.
1. Les pinií pokrývá strmé stěny, a všude rozkládá se zeleň hustá až na některá místa smutně pustá, kde černem zeje vývrat opálený. Skal prorvou na všech stranách ohražený vrch osamělý v kruhu horstva vzrůstá – až podnes velebí jej lidská ústa, že býval útulkem před Saraceny. Tma roste v údolí, a šeré stíny již halí strom, jenž hledí do bystřiny, a kladou se na pusté spáleniště, však osamělý vrch a kaple bílá, jež z díků zachráněných ještě zbyla, plá září jako každé útočiště. 125 2. Kdys poustevník zde svatý život vedl, co svět, z kterého vyšel, v nepokoji se chvěl a v neustávajícím boji – jak často však as měsíc jasný bledl, a tmavý hvozd se ránem plnil, šedl, když v radosti se čisté vítěz trojí nad světem, ďáblem, nad slabostí svojí ze snů a ze zápasů k nebi zvedl! A slunce z oceánu vstávající, když v kapkách rosy třpytivé se stkvělo a slyšelo zpěv jeho jásající, „bloud ubohý je člověk“člověk,“ tiše dělo, „jenž myslí sobě snad, že bojům ujde, neb k vítězství že každým bojem půjde!“ 126 3. Břeh celý osadili nevěřící, až ku městu se polem rozložili, své stany pod hradbami jeho sbili a všecky ozdobili půlměsíci. Děs hrůzy jevil se na každé líci, strach městem chodil, rostl každou chvílí – co mohli, zkazili a pobořili a k horám prchli ještě před dennicí. „Tůň moře, které smývá naše prahy, jest nekonečnou plání volné dráhy a k našim zdem donese také vrahy, však země matkou jest, s člověkem žije, v čas nebezpečí svoje děti skryje a nepřátely drsnou rukou bije.“ 127
SAN SIRO.
1. San Siro, největší a první chrám, zdí presbytáře do tržiště sahá, as pod oltářem kolébá se váha, a do zdi chrámové je vtěsnán krám. Podivné věci prodávají tam: síť, udici, jež rybu těžkou zmáhá, prach, olovo a všecku výzbroj vraha, již dopodrobna věru sotva znám. Co naplat! Ty jsi ovšem, Pane, řekl, když člověk v strastech svých před Tebou klekl, že ptáče bez Tvé vůle nezhyne, však hlad jsi též a jeho bídu stvořil, v níž ani jiné volby nekyne, než aby tvor Tvůj tvora Tvého mořil. 128 2. Zde také bývala poušť nezbádaná, až přišel člověk, který prací rukou chtěl vítěziti nad svou vlastní mukou. Byl dlouho sám? Jak brzy drsná rána, jež ozývala se již časně zrána, směs úderů vzbudila mnohozvukou, již četné ruce žádostivě tlukou, by také jim se otevřela brána? Když přišli za ním, snad mu štěstí vzali; co platno pak, že všecku čest mu vzdali, že chata jeho stala se i chrámem? Jen samota veliké věci zrodí, a proto sám veliký člověk chodí, co jiní dají mu, jest lží a klamem. 129 3. Šla ve průvodu, svíci v ruce měla a chlapce vedla volnou rukou pravou, vlas havraní kučerou splýval tmavou, když hustá krajka sesmekla se s čela. Tak nábožně latinský hymnus pěla, že hoch do výše líci zvedl zdravou – cos podivného prolétlo mu hlavou, a malá ústa se mu rozevřela. V ton odělo se slovo zkomolenézkomolené, z úst dítěte se vyhnulo náhle a znělo plaše, nejasně a táhle; jak ranní kvítko svěží, porosené, jež dechem hříchu ještě nepovadlo, do klína Božího zajisté spadlo. 130 4. Chrám lidem naplněn byl zpívajícím, dým kadidla se výš a výše zvedal, jak cestu k šeré kopuli by hledal, a klesal opět mráčkem splývajícím. Hlas varhan zvučel stenem zmírajícím, cit útrpný mu plným býti nedal: kmet zvetšelý si namáhavě sedal, ret svadlý chvěl se steskem vzdychajícím. Když posadil se, zdlouha sobě zívl, v tom slunce paprsek naň oknem kývl; jeť slunce poslem Boha, najde všecko a k naději, jež mladým lidem září, hned vedle díků, které šeptá děcko, dá bídnou, neohebnou mdlobu stáří. 131
COL DI RODI.
Střech dlouhá řada v zeleni se skrývá, as v prostřed rozdělená štíhlou věží jak zdobný šperk na hraně vrchu leží, na plném slunci vesele se zhřívá. Však uvnitř, jak již v jižních městech bývá, lad s neladem o závod takřka běží – ba, sklamání se ubrání jen stěží, kdo příliš zblízka na věci se dívá. A přece k spoustě budov málo vnadné svým křídlem umění se přiklonilo, sto dobrých maleb zbylo v síni chladné.chladné, – proč, sudiž Bůh – snad aby jasným bylo, že umění, jež ku nebesům letí, svým pouhým dechem zušlechtí i smetí. 132
KOSTEL VE STARÉ BUSSANĚ.
Za noci hrozné, když se země třásla, zdi rozpukly se, strop se celý sřítil, kus trámu v zčernalý se obraz chytil, kles’ oltář v rumy, věčná lampa zhasla. Když svitlo ráno, tváře nebes žasla a mořský klín se valným nářkem vzlítil – – lid, který zbyl, si nové sídlo zmýtil, jen stáda zůstala a dál se pásla. Čas ubíhal a pustla zřícenina, však pravou matkou příroda je živá, byť bezcitnou a mrtvou byla jmína – od trámu ku trámu se břečtan vzpíná, a z každé trhliny se tráva dívá, svou měkkou dlaní všecky rány skrývá. 133
MONTE CARLO.
1. 1.
 Stříbro cinká, žluté zlato chrastí, jak je croupier chladný a němý různo rozstrkává hrabicemi – Mnohá ruka počíná se třásti, tužku, kterou sotva může vlásti, křečovitě svírá prsty všemi, vzduch je plný nevýslovné tremy, těžký, dusný jako v těsné pasti, prosycený pachem odeurů... „Rien ne va plus!“ zní matným hlasem, a již koule běží, lehce zvoní, provázena chtivých očí žasem rýhou kotouče se prudce honí, aby zůstala stát na zéru. 134 2. 2.
 V plnou krásu kypícího léta strmé pohoří se vlídně dívá, v modré moře, které břehy smývá, zimní slunce plný žár svůj metá, v parku, který sterou barvou zkvétá, vůně s vůní těžkým dechem splývá – a to všecko pro tenata křivá, pro nejhorší brak celého světa... Milý Pane Bože na nebesku, vím, že nikdo nejsme prostým hříchu, také rád jsem, že jsi shovívavým, bylo by však dobrodiním pravým, kdybys v brloh sveřepého pychu vmetl oheň trestajících blesků. 135 3. 3.
 Na rejdiště mají břeh a bujný sad nejkrásnější snad v širém světa kraji, kdo se drze znají k falši lživých vnad – odjakživa had ukrývá se v ráji. Vlasy nabarvené, oči unavené, šperků pestrý krám, tváře nalíčené, pósy nacvičené: vše je mam a klam. 136
MONTE BIGNONE.
1. 1.
 Své hrdé témě piniemi cláníš, les hustý vine se kol tvého čela; ač králem vrchů jsi, co stráže bdělá kraj sobě přikázaný pevně chráníš. Mrak rozerveš a chmury v úval sháníš a každé nepohodě, jež by smělá tvým úbočím se k předu bráti chtěla, krok za krokem v postupu spěšném bráníš. Snad ještě víc bys mohl vykonati, vstříc kdybys nepříteli svému vkročil a hlavu směrem k nebezpečí stočil; i člověk platnějším se může státi, když věci dobré, jíž se cele oddá, svou vlastní nehybnost za oběť podá. 137 2. 2.
 Ač v mlhách skrývalo se témě celé, ač obrys vrchu ve mraku se ztrácel, a kde kdo byl, mě z marné cesty vracel, pramálo dbal jsem šeři podezřelé. Když dostoupil jsem hrotu, z mlhy stmělé vstal vítr zimavý a zaburácel, déšť chladný houstl, aby lépe splácel za líci horkou tepem krve vřelé. A po návratu se mně lidé smáli: „Co bylo vidět?“ jizlivě se ptali... „„Snad stačí, – pravím – že jsem vyšel z palem, jen abych viděl, jak jsou mlhy husty, a co se vrchem zve, že hřbet je pustý; kdo málo čeká, spokojí se s málem.““ 138
Roste pýcha lidí Roste pýcha lidí
 jako bujný vřes, roste do nebes. Kdo svou krátkou pídí jasné hvězdy třídí v různých soustav směs, zítra snad či dnes věří, že je řídí. Štěstí jediné, že jsou jasné hvězdy vznešenými vezdy – ve třpytivém plání pýchy dětinné nevšimnou si ani... 139
Tůň myšlenek a tůně mořských vod Tůň myšlenek a tůně mořských vod
 jak rodné sestry jsou podobny sobě, jsou hluboky a chladem dýší obě. I v blahu shod i v strasti nepohod jest útočištěm zelenavý brod – pych od sebe odmítá v šťastné době a shovívavým umí býti k zlobě jak mudrc, jemuž málo co je vhod. Však pravou plnou hloubku musí mít, by mohl být mu snem i hvězdný třpyt, jenž do hladiny rozčeřené padá, i vichr, který vzrůstá v bouřný jek a s každým hrotem křičí se a hádá, když zachytí se v skalách vzpomínek. 140
Dlouhé brázdy vlnami se vinou Dlouhé brázdy vlnami se vinou
 za člunem i za plující lodí, čím je těžší rádlo, které chodí, tím jsou hlubší a tím déle plynou. I když splynou, přece nezahynou, každá brázda sama zrno zplodí, a z každého zrna žeň se rodí, byť se brázda skryla pod hladinou. Loď, jež moře protkla břitkou hranou, mečem jest, a brázda, ta jest ranou, kterou loď se drze rouhá moři, a že zrno, které z ran se vznoří, chutí svou se cele rovná hoři, voda moře trpkou jest a slanou. 141
Roj četných hvězd na nebi táboří, Roj četných hvězd na nebi táboří,
 jen měsíc ještě se kdes opozdil, klín širých vod se temným stínem kryl, dvě světla kmitala se na moři. Vždy červeněji maják zahoří, by cílem bezpečným a vůdcem byl, když světlo bílé spěchá ze všech sil a v běhu svém se do vln zaboří. Tu bílé světlo zhaslo, vítr válvál, však maják stál a klidně svítil dál – kdo chladným by a lhostejným jej zval? Snad také rozčilením sevře pěsť, když loď mu zmizí v šeři vodních cest, ač bludné lodi jen mu líto jest. 142
Smál potok se, jenž se skal k skalám padal: Smál potok se, jenž se skal k skalám padal:
 Les vonný mým jest, vidím květy růsti, mým šero jest, jež nocí v tmu se zhustízhustí, i slunce svit, jenž do větví se vkrádal, by v rosné kapky třpytivě se vkládal – co chcešchceš, ty vodo, která plníš ústí a klidně čekáš, až tě moře vpustí, bych s tebou, kdo z nás lepším je, se hádal? A dělo ústí: Já jsem lepším tebetebe, ne snad, že také potokem jsem bylo a dřív, než ty, do skalních strží rylo, jen proto lepším jsem, že moře věčné se mísí se mnou, prve než mne vstřebe, že dodá mi své síly nekonečné. 143
MISERICORDIA.
Zlé slovo – a jak ozývá se zhusta! Vždy nedoslýchavým se člověk činí, když za milosrdenství prosí jiní, ač dech, jímž plnila se bídná ústa, jak čpavý dým a jako mlha pustá i do uzavřených proniká síní, ač prosba tichá dřív, než kdo snad míní, v bouř důraznou a ve vichřici vzrůstá, jež v srdci vlastním lkavě ozývá se, co matné ruce vzpínají se k nebi... Nám všem jest milosrdí zapotřebí, co srdcem útrpným jsme jiným dali, jen půjčili jsme, aby v pravém čase i s úroky jsme nazpět požádali. 144
S vlnou, jež se vznesla z mořské hloubi, S vlnou, jež se vznesla z mořské hloubi,
 třpytný slunce paprsek se snoubí, k jasným vodám shýbá se a sklání v roztouženém, vroucím celování. Prosycený vlhkem padá v loubí, okraj listí plným leskem vroubí, ale ve svěžím a jemném plání úpal vedra nelze poznat ani. Velikost se pojí s velikostí, jedna v druhé vlastních vad se sprostí, by se v kráse čisté mohla stkvíti, a jak obě shodou vzácnou zrají, soulad nevýslovný v nich se tají, od něhož je těžko – těžko jíti. 145
Světly četnými se korso třpytí, Světly četnými se korso třpytí,
 zdaleka však moře slyším bíti – čas jest, musím se s ním rozloučiti. V stínech noci, ve hvězd matném jase moře tmavé nekonečným zdá se, zvučným, pevným hlasem ozývá se. „Milé moře, jdu se také bíti, a to marně, jak dle všeho zdá se!“ „„Vezmi s sebou hloubku lásky plnou, jež se věčně živou zvedá vlnou, vezmi dech můj ostrý, svěží, slaný, jenž jest pravdivým a nedbá hany, a když nepřemůžeš černé zmatky, vesele se ke mně navrať zpátky.““ KONEC.
E: sf; 2004 [146]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Vilímek, Josef Richard
(Nakladatel Jos. R. Vilímek. Tiskem Jos. R. Vilímka v Praze)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 146

Věnování: Hrušková, Marie