NA STRÁŽI

NA STRÁŽI
1. Hor polokruh zdí pozvedá se trojí a chrání záliv, aby sluncem stkvělá hra vln k samému městu klidně spěla; na každém konci táhlý vršek stojí a smáčí patu mořském ve příboji – Na mysu východním se kaple bělá, mys západní je pustý, skála stmělá v les pinií se noří, s ním se pojí. Kdo dbal by západu! Co dožije, nechť ztratí se, vždy odchod volný je, však na východě – tam se slunce rodí, a za ním všecko, co jest nové, chodí, tam kaple hlídkou jest, a Maria zve Madonnou se della Guardia. 28 2. Když slunce budí se a z moře vstává, co par jde s ním! – jsou husté jako lesy jsou hrozivé co příkré skalní tesy, jsou jako drak, jenž šerým chvostem mává. Když pokrok duchů na pochod se dává, co zmatků příšerných se na něj věsí – ba není divu, že se lidstvo děsí, svůj vlastní vzrůst že ani nepoznává. Jen zřídka kdy – rán takových je málo – se zvedne slunce, aby plně vzplálo a třpytem nezkaleným hned se vzňalo, jak z ducha lidského, jenž stále tvoří a často mýlí se a zase boří, se málokdy myšlenka čistě vznoří. 29 3. Capo verde, Capo nero – jména obě případná a pravdivá jsou do písmeny; vše, co přichází, ať vstane z mořské pěny, nebo z mraků vynoří se ve své době, nadějným jest jako narozené robě, jako zápasník, jenž bázní nesklíčený spěchá do boje, by získal všecky ceny, všecko podmanil a přizpůsobil sobě. Každá nová myšlenka svou sílu změří – jasně zjeví se, co skrývalo se v šeři, losy padnou, ať již bohaté, či chudé – a když zajde, černý smutek po ní zbude opravdový, buď že v skutku dobrou byla, nebo pro vše dobré, které zahubila. 30 4. Madonna, paní blaživá, z kapličky bílé, jejíž práh výšiny táhlé vrší svah, k Východu hledí zářivá. Stráže a péče pravdivá s příchodem cizích dosud snah, se vznikem neobvyklých drah výhradně nechť se zabývá! Branou co prošlo ohrady, dozoru ušlo v chvíli mdlé, s tím, buď již dobré nebo zlé, sami si víme porady: pravdou se arci znavíme, nesmyslů však se zbavíme. 31