SAN SIRO.

SAN SIRO.
1. San Siro, největší a první chrám, zdí presbytáře do tržiště sahá, as pod oltářem kolébá se váha, a do zdi chrámové je vtěsnán krám. Podivné věci prodávají tam: síť, udici, jež rybu těžkou zmáhá, prach, olovo a všecku výzbroj vraha, již dopodrobna věru sotva znám. Co naplat! Ty jsi ovšem, Pane, řekl, když člověk v strastech svých před Tebou klekl, že ptáče bez Tvé vůle nezhyne, však hlad jsi též a jeho bídu stvořil, v níž ani jiné volby nekyne, než aby tvor Tvůj tvora Tvého mořil. 128 2. Zde také bývala poušť nezbádaná, až přišel člověk, který prací rukou chtěl vítěziti nad svou vlastní mukou. Byl dlouho sám? Jak brzy drsná rána, jež ozývala se již časně zrána, směs úderů vzbudila mnohozvukou, již četné ruce žádostivě tlukou, by také jim se otevřela brána? Když přišli za ním, snad mu štěstí vzali; co platno pak, že všecku čest mu vzdali, že chata jeho stala se i chrámem? Jen samota veliké věci zrodí, a proto sám veliký člověk chodí, co jiní dají mu, jest lží a klamem. 129 3. Šla ve průvodu, svíci v ruce měla a chlapce vedla volnou rukou pravou, vlas havraní kučerou splýval tmavou, když hustá krajka sesmekla se s čela. Tak nábožně latinský hymnus pěla, že hoch do výše líci zvedl zdravou – cos podivného prolétlo mu hlavou, a malá ústa se mu rozevřela. V ton odělo se slovo zkomolenézkomolené, z úst dítěte se vyhnulo náhle a znělo plaše, nejasně a táhle; jak ranní kvítko svěží, porosené, jež dechem hříchu ještě nepovadlo, do klína Božího zajisté spadlo. 130 4. Chrám lidem naplněn byl zpívajícím, dým kadidla se výš a výše zvedal, jak cestu k šeré kopuli by hledal, a klesal opět mráčkem splývajícím. Hlas varhan zvučel stenem zmírajícím, cit útrpný mu plným býti nedal: kmet zvetšelý si namáhavě sedal, ret svadlý chvěl se steskem vzdychajícím. Když posadil se, zdlouha sobě zívl, v tom slunce paprsek naň oknem kývl; jeť slunce poslem Boha, najde všecko a k naději, jež mladým lidem září, hned vedle díků, které šeptá děcko, dá bídnou, neohebnou mdlobu stáří. 131