Vstal zástup vln, by ku břehu se hnal,
Vstal zástup vln, by ku břehu se hnal,
a každá vlna pěnným čeřenem
se obtížila jako břemenem,
však širý oceán se vlnám smál:
„Co počínáte? Těžký blud vás jal,
dlím v hlubinách, v paláci skleněném
a nejsem v běhu vašem zpěněném,
jenž planě rozstřikne se tesem skal.“
A vlny pravily: „Proč tupíš nás?
Jsme děti tvé, jsme těla tvého díl,
co zvedá nás – toť nadbytek tvých sil,
čím zvučíme – toť vlastní tvůj je hlas;
bez lásky naší v nádheře svých krás
bys mrtvým, chladným velikánem byl.“
60