Kdys v Alpách vstoupal jsem vždy tíž a tíž,
Kdys v Alpách vstoupal jsem vždy tíž a tíž,
až příkrou strání, na níž tráva vlaje,
a prsoma se stráně dotýkaje
jsem zvolna bral se k cíli svému blíž;
když ale hrany dostoupil jsem již,
zas jinou stráň jsem zřel, jak vstoupá z kraje,
až teprve stráň osmou počítaje,
jsem v skalách spatřil vytouženou chýž.
Noc šerá přišla, malou chatu skryla,
však plocha sněhu nekonečná, bílá
se pyšnou lhostejností rozjiskřila...
„Oh – děl jsem – drahou tvou se přece dám,
já pevným jsem a vzdorovati znám
i nehostinným chladným výšinám.“
61