KARNEVAL.
1.
Karneval vesele na dvéře bije:
Starost a soužení poslední zhyň,
málo-li trápilo, trap ještě míň,
jednou jen život se na světě žije!
Vchodem se hrnula blýskavá zmije
– stoč se a roztoč a v klubko se sviň! –
divadlo změnili v taneční síň,
nádhernou výzdobou stěna se kryje.
Jeviště, hlediště – všecko je plno,
spěchej a klesej a zvedej se, vlno,
houslaře, šumaře strhej a znav,
lítejte, nožky, a viňte se, paže,
bujaře, rozmarně, masce jak káže
ohnivá letora, veselý mrav!
78
2.
Z mask ze všech jistě byla nejkrásnější,
vzrůst měla štíhlý ztepilá jak víla
a za hadačku přistrojena byla;
vše na ní hrálo shodou nejvzácnější,
plň oblých ramen byla nejznalejší
nad těsnou sponou, jež se v kůži ryla,
kol beder třpytivá se zmije vila,
by vnikla v záhyb šatů nejtmavější.
A přece první cenu nepřiřkli jí,
snad příliš byla šerou jim a vážnou
jak pravda, kterou člověk plaše míjí,
ač bez ustání plane touhou snažnou,
by všecky její taje znal a zbádal,
a nelze-li, by alespoň je hádal.
79
3.
Se všech domů vlají praporyprapory,
z nenadání přijel vzácný host,
lidé říkají mu: veselost;
odpůrce, kteří se na vzdory
hlučnými pozvedli zápory
– zármutek a pláč a stesk a zlost –
vypudili z ulic, zvedli most,
bránu zavřeli na závory!
Když se posléz večer sešeřil,
zvědavých hvězd roj se dostavil,
aby velký zázrak oslavil,
měsíc ale ani nevyšel,
snad o lidském štěstí neslyšel
a když slyšel, zprávě nevěřil.
80
4.
Ověnčená kola zvolna jela,
závodníků proháněl se roj;
černoch peřestý zahájil voj,
za ním loďka houpavě se chvěla,
žába, tanečnice, jizba celá,
rytíř, který v lesknoucí se zbroj
sebe zahalil i lehký stroj –
lidé tísnili se, hudba zněla.
S balkonu na balkon stuha letí,
za ní druhá a hned vedle třetí,
ruka chybná výsměch utrží;
pestré pentličky se vzduchem třesou,
svůdné úsměvy se po nich nesou
lehké, že je papír udrží.
81
5.
Řetězy lampiček ulicí celou
oblouky od domu k domu se vily,
v klenbu se spojily dlouhou a stmělou,
že by v ní milenci lehce se skryli.
S večerem rukou je hbitou a bdělou
rozžehli najednou v určitou chvíli,
plameny vzňaly se v záplavu stkvělou,
zelené, bílé a červené byly.
Ve vzduchu ohnivé moře se chvělo,
ulicí širokou na kolech hbitých
bez počtu svítilen peřestých jelo;
kdo by si všiml, že ve světlech sytých
s hůry i z dola v lesk jediný slitých
starostí hrozivě křídlo se tmělo?
82
6.
Lid baví se, rozmarem zrovna mrhá:
ten v zavázaném pytli skáče, padá,
a druhý na skloněném prknu bádá,
kam vstoupit má. Na štíhlou žerď se šplhá
muž osmahlý, teď klobouk dolů vrhá –
druh statný sotva nastavil mu záda,
již ruka na volný se kotouč vkládá
a drží jej a ceny rve a trhá.
Ryk nekonečný plnil prostor celý;
ač ozýval se jásotem a smíchem,
byl řevem přec – a lid, jenž v žertu lichém
se bavil cetkami, ač prázdnem zely,
byl jako lev, jenž hřivou potřásaje
ve chvíli veselé si s myškou hraje.
83
7.
Hřmot na všech stranách – maškar pestrý dav
se hlučně ulicemi prohání,
kýs harlekýn se bystře rozhání,
řeč se rtů proudí mu jak šumný splav.
Již běží chumáč zakuklených hlav,
v ryk promění se každé potkání,
a plesem končí každé poznání,
cár strakatý pokrývá šat i háv.
Smích zvučí bujarý a žert a vtip
kol sviští jako vypuštěný šíp,
že srdce, jež se dávno znavilo
a víry v lidské štěstí zbavilo,
se podiví, jak lehce dá se žít
a veselým a bezstarostným být.
84
8.
Vyzdobené vozy korsem jely,
od zimy, jež křídlem sněžným vlaje
k sytým barvám tropického háje
ve všech možných odstínech se stkvěly.
Na chodnících zástupy se tměly,
ples a smích na každé tváři hraje,
vzmáhá se a roste, šmahem zraje,
aby v jásot proměnil se vřelý.
Radost pravá, která všecky jala,
kterou žádná ústa nezakřikla,
do vozu mně hojných květů vmetla,
příkré srdce v ochranu svou vzala,
lehkým křídlem blíž a blíže létla,
až do něho plným proudem vnikla.
85
9.
È finito! Lid potopou se valí,
déšť papírových hvězdiček se snes’,
na všecky vlasy měrou stejnou kles’,
na černý vlas, jenž v divný svit se halí,
jak ocel as, když do modra se skalí,
a hustý jest jak nekleštěný les,
na řídký vlas již vylínalý kdes
a na šedivý, věkem prokvetalý.
Co pestré smetí všecky hlavy krylo,
co zraky plály leskem žádosti,
a bujný křik se mezi domy ztrácel,
by nazpět ozvěnou se ryčnou vracel,
do srdcí všech až na dno vidět bylo,
a v každém bylo hojně radosti.
86
10.
O půlnoci zvony zněly,
z ostýchavé nesmělosti,
jež se pochyb zvolna zhostí,
pustily se v hovor smělý,
až se plně rozzvučely:
Radovánek, veselosti,
lichých tretek již je dosti –
kovovými ústy děly.
A jak zněly v noci vlažné,
spojily se hlasy zvonů
s hlasem, který od aeonů
ve všech lidských srdcích zvučí,
od hříček nás spěchat učí
k přemýšlení, k práci vážné...
87