Tměl východ se a blíž se mračno hnalo,
Tměl východ se a blíž se mračno hnalo,
až skryla slunce křídla jeho šedá,
hned zakabonila se vlna bledá,
a moře v neklidu a v spěchu vstalo,
své nahé rámě k břehům vztahovalo –
jak matka, jež se v nepokoji zvedá,
své dítě před zlem ochrániti hledá:
tak úzkostlivým se mně býti zdálo.
Vše marno jest, dál bez oddechu pádí,
ač téměř kol se dotýkají vlny
vlak plný přepychu a pohodlný;
krok pevný, který vyšel z přesvědčení,
jen cíl svůj vidí, proň překážek není,
a všecka láska zdržující vadí.
88