Šedý mráček bral se nebem jasným,
Šedý mráček bral se nebem jasným,
lhostejně a chladně dále spěl,
jakby ani krásu neviděl,
jež se k zemi snesla s ránem časným.
„Co mi po tom, že je den tak krásným?“
ospale a roztržitě děl,
zachvěl se a ku západu šel,
zahaliv se tmavým stínem řasným.
Náhle stanul: „Ty mně přece věříš?“
„„Nevěřím ti,““ děl jsem, „„k čemu slov!
V prázdných slovech nepravda se najde;
se sluncem své síly marně měříš,
lhostejnost tvá lichý jest jen krov,
který pojme vše, co klamem zajde.““
109