Po dni plném slunečního lesku,
Po dni plném slunečního lesku,
jenž se v půvab oděl tisícerý,
ohnivými ozdobil se péry,
po dni plném jasu, světla, blesků
den se vznořil zármutku a stesku
zachmuřený, truchlivý a šerý,
– v jeseni je sotva tmavší který –
jako vzlyk když zavzní do potlesku.
Štíhlý bambus nad hlavou mi šumí,
bledý přímrak barvy květů tlumí,
vzduchem letí sen, a táhnou dumy:
Nesmí člověk vybíravým býti,
trpělivě musí za vděk vzíti
s každým ránem, jak se právě vznítí.
117