Les pinií pokrývá strmé stěny,
a všude rozkládá se zeleň hustá
až na některá místa smutně pustá,
kde černem zeje vývrat opálený.
Skal prorvou na všech stranách ohražený
vrch osamělý v kruhu horstva vzrůstá –
až podnes velebí jej lidská ústa,
že býval útulkem před Saraceny.
Tma roste v údolí, a šeré stíny
již halí strom, jenž hledí do bystřiny,
a kladou se na pusté spáleniště,
však osamělý vrch a kaple bílá,
jež z díků zachráněných ještě zbyla,
plá září jako každé útočiště.
Kdys poustevník zde svatý život vedl,
co svět, z kterého vyšel, v nepokoji
se chvěl a v neustávajícím boji –
jak často však as měsíc jasný bledl,
a tmavý hvozd se ránem plnil, šedl,
když v radosti se čisté vítěz trojí
nad světem, ďáblem, nad slabostí svojí
ze snů a ze zápasů k nebi zvedl!
A slunce z oceánu vstávající,
když v kapkách rosy třpytivé se stkvělo
a slyšelo zpěv jeho jásající,
„bloud ubohý je člověk,“ tiše dělo,
„jenž myslí sobě snad, že bojům ujde,
neb k vítězství že každým bojem půjde!“
Břeh celý osadili nevěřící,
až ku městu se polem rozložili,
své stany pod hradbami jeho sbili
a všecky ozdobili půlměsíci.
Děs hrůzy jevil se na každé líci,
strach městem chodil, rostl každou chvílí –
co mohli, zkazili a pobořili
a k horám prchli ještě před dennicí.
„Tůň moře, které smývá naše prahy,
jest nekonečnou plání volné dráhy
a k našim zdem donese také vrahy,
však země matkou jest, s člověkem žije,
v čas nebezpečí svoje děti skryje
a nepřátely drsnou rukou bije.“