MONTE BIGNONE.
1.
1.
Své hrdé témě piniemi cláníš,
les hustý vine se kol tvého čela;
ač králem vrchů jsi, co stráže bdělá
kraj sobě přikázaný pevně chráníš.
Mrak rozerveš a chmury v úval sháníš
a každé nepohodě, jež by smělá
tvým úbočím se k předu bráti chtěla,
krok za krokem v postupu spěšném bráníš.
Snad ještě víc bys mohl vykonati,
vstříc kdybys nepříteli svému vkročil
a hlavu směrem k nebezpečí stočil;
i člověk platnějším se může státi,
když věci dobré, jíž se cele oddá,
svou vlastní nehybnost za oběť podá.
137
2.
2.
Ač v mlhách skrývalo se témě celé,
ač obrys vrchu ve mraku se ztrácel,
a kde kdo byl, mě z marné cesty vracel,
pramálo dbal jsem šeři podezřelé.
Když dostoupil jsem hrotu, z mlhy stmělé
vstal vítr zimavý a zaburácel,
déšť chladný houstl, aby lépe splácel
za líci horkou tepem krve vřelé.
A po návratu se mně lidé smáli:
„Co bylo vidět?“ jizlivě se ptali...
„„Snad stačí, – pravím – že jsem vyšel z palem,
jen abych viděl, jak jsou mlhy husty,
a co se vrchem zve, že hřbet je pustý;
kdo málo čeká, spokojí se s málem.““
138