Roj četných hvězd na nebi táboří,
Roj četných hvězd na nebi táboří,
jen měsíc ještě se kdes opozdil,
klín širých vod se temným stínem kryl,
dvě světla kmitala se na moři.
Vždy červeněji maják zahoří,
by cílem bezpečným a vůdcem byl,
když světlo bílé spěchá ze všech sil
a v běhu svém se do vln zaboří.
Tu bílé světlo zhaslo, vítr válvál,
však maják stál a klidně svítil dál –
kdo chladným by a lhostejným jej zval?
Snad také rozčilením sevře pěsť,
když loď mu zmizí v šeři vodních cest,
ač bludné lodi jen mu líto jest.
142