Světly četnými se korso třpytí,
Světly četnými se korso třpytí,
zdaleka však moře slyším bíti –
čas jest, musím se s ním rozloučiti.
V stínech noci, ve hvězd matném jase
moře tmavé nekonečným zdá se,
zvučným, pevným hlasem ozývá se.
„Milé moře, jdu se také bíti,
a to marně, jak dle všeho zdá se!“
„„Vezmi s sebou hloubku lásky plnou,
jež se věčně živou zvedá vlnou,
vezmi dech můj ostrý, svěží, slaný,
jenž jest pravdivým a nedbá hany,
a když nepřemůžeš černé zmatky,
vesele se ke mně navrať zpátky.““
KONEC.
E: sf; 2004
[146]