Kdo tvrdošijně Tebe popírali,
Kdo tvrdošijně Tebe popírali,
šli blátem rozbředlým, jež patu třísní;
kdo opěvali Tebe zvučnou písní,
slov pyšných přívalem se k Tobě znali,
v své troufalosti pravdy asi dbali
co slepec, který ve své vlastní tísni
se nadouvá a nevidoucí plísní
sám věře snad, že hledí v jasnou dáli.
Van lehký jen se vlní lidskou duší
jak světlá mlha, která k zemi padá,
dlaň měkká jemně na srdce se vkládá
a vede je jak umíněné děcko
a zvedá je a zároveň je kruší,
až pochopí a pozná... To je všecko.
18