Kolo spěchá, osa zvoní,
Kolo spěchá, osa zvoní,
z města domů smím se bráti,
tma se plíží dlouhou tratí,
chvíli jen, a vjedem do ní.
Stín se s plachým stínem honí,
sotva možno rozeznati
hnědé hroudy na souvrati,
křoví, jež se k mezi kloní.
Mlčí hluk, v němž přepych tupý
s bídou, která lká a úpí,
v zmatené se splítá tlupy,
na pole a širá lada
ticho měkkou ruku vkládá,
hvězdná záře na ně padá.
27