Zeď vysoká se v bledém slunci třpytí,
Zeď vysoká se v bledém slunci třpytí,
ač holou je a oprýskanou celá,
zář planoucí ji pláštěm přioděla
ze stříbrných a matně zlatých nití.
Pět úzkých okének se ohněm nítí,
až do podkroví vlétla plachá střela
a na skle slepém tak se rozhořela,
že křišťálem a drahokamy svítí.
Hrou stejnou, jak ji opakuje vždycky,
zář pospíchá, již střechy dotýká se
a rychle prchá jako soucit lidský,
jenž probudí se náhlým pohnutím
a vyčerpá se krátkým dotknutím –
a zeď i malá okna hasnou zase.
30