Z ran drsných, které z dáli slyším znítizníti,
Z ran drsných, které z dáli slyším znítizníti,
stín obrovitý vyhoupl se skokem
a zvolal, přeměřiv mne hrdým okem:
„Dech práce jsem, té, jež vás všechny sytí,
ryk zápasu, jenž nedá planě sníti.“
Hned těsným ke mně přitočil se bokem
a spěchal dlouhým, neohebným krokem,
že únavou jsem sotva mohl jíti.
„Co chceš?“ dím tiše, „dlouho jsem ti sloužil,
znám dobře, po čem vzdychal jsi a toužil,
mně nejsou nepovědomy tvé strasti.“
Stín zastaviv se, vzkřikl v smíchu suchém:
„Chci pánem být, chci všemu světu vlásti,
i těm, kdo pracují, jak praví, duchem“duchem.“
31