Sníh volně padá, písek cesty skrývá,
Sníh volně padá, písek cesty skrývá,
a v bílý poprašek jak v čistý šat,
kde sebe menší skvrnu hned je znát,
krok za krokem hlubokou stopu vrývá.
A stopa ke stopě se pyšně dívá:
„Byť unavený chodec šel i spát,
my cestou jsme a budeme tu stát,
by dále po ní spěla chůze živá.“
Jak stopy klamou se a jak se mýlí!
Nechť zhynou oblevou, nechť zhynou mrazy,
či sníh je metelicí zavěje,
den nový vlastní dráhu svou si razí
a byť i stopám, které přece zbyly,
se neposmíval, aspoň zapře je.
61