Co, srpe přibledlý, jsi přišel žíti?
Co, srpe přibledlý, jsi přišel žíti?
Zem zmořena je, zubožena zcela,
již proměnila zimy krutá střela
v bob svraštělý poslední chudé kvítí.
I matné světlo tvé nadarmo svítí,
as proto jen, by mlha v něm se chvěla,
neb člověk – slova má ti pravdu děla –
zná bez tebe se dobře obejíti.
Snad ještě mladé srdce k tobě vzhledne,
když neklidem a nepokojem šílí,
a žaluje ti bojů těžkých bídu;
snad srdce staré též se k tobě zvedne,
když ostny palčivé je opustily,
a žaluje ti prázdnou hluchost klidu.
71