(JOSEF EHRENBERGER.)
Tak miloval jsi zemi, jež nás sytí,
jež půda naše jest a matka pravá,
a pilný lid, jenž časně ráno vstává,
by v brázdu zoranou moh’ zrno vsíti
v té naději, že jednou bude žíti –
lid zbožné víry, jehož mysl zdravá
svým bystrým vtipem klamy přetrhává
a nad svízeli umí vítěziti,
že nenašel jsi v lůně země klidu
a třikráte jsi temné lůžko změnil;
snad budily tě duté kroky slepé,
jež obcházejí kolem tvého lidu,
jejž každou řádkou tak jsi vřele cenil,
a v klenbách hrobky spáti budeš lépe.
72