Až k oblakům vstal blud, jenž bouří šílí –
Až k oblakům vstal blud, jenž bouří šílí –
tu zhaslo slunce, po světle již veta,
zved’ vichr se a vál po tváři světa,
zel nebes klín, a potopy se lily,
by výstrahou i odpovědí byly,
a zaplavily skrýš, kde hynul sketa,
i strom, kde z větví záchranu si splétá
mdlá ruka těch, kdo bili se, by žili.
Proč zoufat si a v stesk se nořit lichý,
když v zádavě, jíž rovné ani není,
přec nezhynulo lidské pokolení?
Loď z milosrdí, sbitá v spěšném chvatu
zas pojme nás i se ctnostmi i s hříchy
a dopraví nás k bradlům Araratu.
83