(ACQUA FELICE.)
Hnal stáda pastvou, z proutí bič si pleta,
pak prodíral se těsnem četných brodů,
až v podivnou a netušenou shodu
hůl pastevce za berlu směnil světa.
Slul Sixtem, a když v parném žáru léta
svou stavbu skončil, na posledním schodu
hůl vztýčil svou a s výše vodovodu
děl k lidu: „Nechať věčné město zkvétá,
proud vody z dálných pramenů se řítí,
věz ale každý, kdo kdy budeš píti:
Ne pára jen, jež nad mořem se houpá
a se rtů země do vzduchu se ztrácí,
i duše lidská ku nebesům vstoupá,
a nebe obě očištěné vrací.“
91