Z řídkých sněhů vypjala své témě
Z řídkých sněhů vypjala své témě
hnědá hlína, jak by říci chtěla:
Vlastí ducha jako vlastí těla
já jsem, syrá, rozbrázděná země.
Má-li pevně státi moje plémě,
třeba jest, by noha jistě tkvěla,
ve mně stálou oporu svou měla,
já jen uhájím své vlastní sémě.
Šedou skalou, spěšnou vlnou řeky,
strmým vrchem, hvozdů temnou sítí
hájím právo své po všecky věky,
každou hroudou k odporu se zvedám:
v srdci dětí svých já musím býti,
odnésti se ale v srdci nedám.
110