Vzduch zašedlý, v němž svitu světla není,
Vzduch zašedlý, v němž svitu světla není,
svou vlhkou rukou kmeny stromů smývá,
zem jednotvárnou píseň nudy zpívá
a zeje plným prázdnem zubožení.
Den příšerný příšerné plodí snění,
a myšlenka, jež unaveně zívá,
mdlým křídlem sotva povrch vody zrývá,
jež kyne šerou tůní zapomnění.
Jsme všichni děti dne a děti doby
a všichni mřeme ospalostí línou,
jež příšernou svou hlavou těžce třese;
což divu, že je vítán osten zloby,
že spřátelíme se i s bouří sinou,
když ruch a život na svých křídlech nese?
114