Co platno jest, by sepsán byl svět celý,
Co platno jest, by sepsán byl svět celý,
když ostré trny, z nichž se trýzeň splítá,
a hroty strastí nikdo nespočítá,
když bolesti od lidí neoddělí!
Vždyť není srdce, jež by minout měly,
a trpí od nich hlava roztržitá
i hlava hrdá, vlastní slávou spitá,
již také plesem odříkání zněly.
A tak jsou věrny, neodlučny, tuhy,
že těsným stínem nezbytného sluhy,
jenž nedopustí, bychom byli sami,
jdou za svým pánem, byť se chtěl i skrýti
a v krátké chvíli blaha volně žíti;
i do Betlema braly by se s námi.
115