Sestoupivši v úval ponížení
Sestoupivši v úval ponížení
slunce mešká, přitemnělým dolem
prázdnem ticha, které mlčí kolem,
rozhlíží se v mocném podivení.
Plné květy, jakých jinde není,
rozsety jsou hustě vonným polempolem,
chytly se i na balvanu holém,
že se skála v pestrý záhon mění.
Jsou tu bledé slzy utrpení,
drobné chudobičky zapomnění,
růže pýchy s trním, jež ji rvalo;
slunce sklání planoucí své paže,
květy trhá, v kytici je váže,
by je dárkem z cesty jaru dalo.
123