XIV.
Když ondy šli jsme na procházku,
Když ondy šli jsme na procházku,
Mládenci, panny, muži, žínky,
Tu každý svou si vedl lásku,
Jen já jsem kráčel samotinký. –
Před námi chlum; tu maní jedna
Bez vůdce stála z krásné pleti;
I skočím, děvu sličnou shledna,
Zda směl bych já ji provázeti.
A již posilněn sladkým hledem
Ručinku její do mé kladu;
A tak se na chlum spolu vedem,
Ostatní napřed, a my zadu.
70
Nám vřela krev, a bujným tokem
Se žilinami k srdci hnala:
Nemohli jíť sme jejich krokem –
Nám srdce tlukem usedala.
Tu dubec stál, a v jeho stínu
Se pnula lávka kolem kmene;
Zde usedli jsme k odpočinu,
By pookřály oudy zmdlené.
A k ní se vinu, by mně děla,
Proč nám tak tlukou srdce tuze,
Že nemyslím, by byla zcela
Tím vinna naše k vrchu chůze?
Za odpověď má duše ssála
Blahotný úsměch v jejím oku;
A vstanouc mile ponoukala
Za ostatními ku pokroku.
71
A věru již tam pohromadě
Společnosť na cimbuří stála,
A když sme blížili se k hradě,
Na nás se potutelně smála.
Pak hrálo se a čtveračilo,
A bylo hlučno mezi zděmi: –
Řekni mi dívko, čím to bylo,
Že jenom my jsme byli němi?.....němi?...
72