Básně (1858)

Josef Uhlíř

Diplomatická verze Ediční verze
BÁSNĚ
Sepsal Josef Uhlíř.
Čistý výnos je určen k založení nadání pro studující.
V Praze. Nákladem spisovatelovým. V kommissí knihkupectví J. G. Calve-ho 1858.
[I] Tisk c. k. dvorní knihtiskárny synů Bohumila Haase v Praze.
[II] I.
LISTY PŘÍLEŽITOSTNÉ.
[1]
TŘI SLAVNÉ DOBY
RAKOUSKÉHO DOMU.
[3] I.
Volení nevěsty. R. 1853.
Čtvero let, co sedí císař mladý Na dědičném všerakouském trůnu; S jménem děda um a jemnost vlády Dostaly se císařskému junu. Skvělý vavřín, udatenství znak, Velevládné Jeho čelo zdobí; Ale přemýšlivý dumný zrak Nořit zdá se do budoucí doby. „Věrní národové přejí sobě, By se jejich oddanost a láska Zjevila mi ženské ve podobě – Vavřín s myrtou spiala jedna páska. – [5] Ano; jen kde najít z počtu děv Onu přemilostnou, drahou duši, Ježby nesla velké lásky jev, Jak se k národu a k trůnu sluší?“ Takto dí; a orla zrakem stihne, Zdobu dávnou rodu císařského; A myšlénka blahostmi se mihne – Svatá jiskra nebes dusí Jeho. A již orlu, jenž mu v mnohý boj – Jako druhdy bohu Jovišovi – Blesky třímal na odpůrcův roj, Dává rozkaz takovými slovy: „Sluho věrný císařské mé říše! Už mi leť tam zhůru ku oblaku; A s té modrojasné vzduchu výše K nebi napni bystré šípy zraků, 6 Až mi z počtu stejnorodých děv Najdeš přemilostnou, drahou duši, Jež by nesla velké lásky jev, Jak se k národu a k trůnu sluší!“ Letí orel; a již s modré výše Dolů řídí velebystré hledy: K stranám – i kde ambra sladce dýše, I kde rostou věkovité ledy. A když v zemi družnou pohleděl, Kamo slunce spěje v růžném nachu, Na modlitbách děvu dlíti zřel Z královského rodu Wittelsbachů. A mu lehčejší je zrakem dlíti Ve slunečné na blankytu záři, Než v to zbožné oko panny zříti, Klečící tam Božskou přede tváří. 7 A jak růže nejmilejší zjev Veškerých, co země rodí, květů: Nejkrásnější vidí z počtu děv, – Dvora perlu – sličnou Elizbětu. A zas roučím letí křídlem dolů – Blahý posel tuzemského štěstí; Letí přímo zlatnu ku prestolu, A ta slova Zeměpánu věstí: „Jednu zřel jsem z Tobě rovných děv, Z rodu Wittelsbachů, krásnou duši; Ta můž’ nésti velké lásky jev, Jak se k národu a k trůnu sluší.“ – Když pak nová zjevila se zoře, Kníže do Bavorska volí cestu; A již tamo na královském dvoře Uchází se sličnou o nevěstu. – 8 A když přeradostnou tuto zvěst Po Rakousku roznášela zpráva, Hlučné z tisícerých vsí a měst Hřměla Františkovi čest a sláva. 9 II.
Příjezd a zasnoubení. V dubnu r. 1854.
Vzešlo ráno na obloze Boží – Nejkrásnější v dlouhém času běhu; A hle! diváků se zástup množí V kroji slavném na dunajském břehu. Nehledí však na slunéčka lesk, Planoucího jarem na východě; V západ hledí, odkud děla třesk Oznamuje příchod vzácné lodě. Jak ten Dunaj, aby hostům z venčí Zmílil příchod do císařské říše, Paprskami slunce čelo věnčí! – Jak se chová důstojně a tiše! – [10] Ontě ví, že ona vzácná loď, Ježto brázdí jeho hladké témě, Panovníku nese drahou choť, A Rakousku milou matku země. Loď přistála. – Ai tu na palubu – A lid s jásotem ten výjev světí! – Jakby žití svého ku cherubu, V náruč císař drahé dívce letí. – Já pak dím, že mladý říše rek Činem tímto v blahé lásky době V letopisech na budoucí věk Dobyl nejkrásnější lístek sobě. – Když pak v sídlo kněžna jíti ráčí, Div divoucí! – ve všech třídách města, Kudy lehká Její noha kráčí, Porostlá je kvítím každá cesta. – 11 S Ní, hle! k nám se vrátil blahý máj; A ten úkaz na budoucno věstí, Že pod Jejím žezlem nový ráj Bude stále ve Rakousku kvésti. Druhý den, když tisícerých zvonů Městem zaznívaly jasné zvuky, Tuším, že je sladkém u romonu Provázely všechněch srdcí tluky. Vědělť každý, že se v dobu tu Nejkrásnější, jejž kdy Vídeň zřela, Párek béře v slavném průvodu K zasvěcení sňatku do kostela. A když kněz nad Nimi ruce sklání, Aby neskonalé Lásky pramen Na Ně vylil svaté požehnání: Vešken zástup volá vděčné „amen“. 12 Národní pak ve posvátný děj Rozléhá se hymna z božných retů Bože Hospodine zachovej Františka a Elizbětu. 13 III.
Císařská rodina. R. 1855. (Dle obrazu.)
Ne nadarmo k nebes trůnu Věrný národ prosby slal, Aby císařskému lůnu Všemohoucí požehnal. Sotva v novém ptactva znění Rozléhal se jara zvěst, Skvělá Habsburskému kmeni Vypučila ratolest. [14] A již národ žehná době, V níž se první zaskvěla Dcera trůnu ve podobě Milostného anděla. Milý zor tu do komnatky, Kde jak růže k poupěti Sladce bloudí oko matky Ku milánku -– dítěti. Matka – obraz blahé lásky; Dítko – blahých nadějí, Když se očka mladé krásky Na matinku usmějí. A tu sladkou žití chvíli, A ten pohled dítěte Se vznešenou chotí sdílí Jasné oko knížete. 15 Ve prsou se Jemu hostí Netušené víry cit, Že i v kruhu domácnosti Může mocnář blaze žít. Ba, jak v této tváři trojí, Nevím, zdali krásněji V živý trojlist kdy se spojí Víra, láska s nadějí. 16 Ku slavnosti stříbrné svatby Jejich cís. král. Milostí Ferdinanda I. a Marie Anny dne 26. února 1856. [17] Ztichly, bouře; a jak květná brána Vzešla nad Rakouskem duha míru; Modla zpoury byla stroskotána, A duch vyšší hlásal zemím víru, Že bdí všemouhoucívšemohoucí ruka Páně Pomazanou králův nad hlavou, Ana posléz spravedlivé skráně Zdobí vítězstvím a oslavou. A v té době – odložilť už dříve Věncované láskou vlády veslo – Ferdinanda oko dobrotivé Od jihu se ke severu neslo; A v tvém, Praho, volil slavném hradě S Marií trávit ostatek svých dnů, Když ne správou – za to hojně sladě Darem lásky život Pražanů. [19] Plesej Praho! tato česť a věra Nejkrásnější svítězení předčí, Máš-ť, oč slavná města desatera Vedla marně úsilí a péči. I sám Dunaj toužil v první době Na panenskou tvoji Vltavu, Že mu vzala vlastní ku ozdobě Drahé perly – sídla oslavu. Než ta tužba byly lásky žely, Ježto proudily se kraji těmi; Rádi-by Je všickni byli měli – Milé Hosti – v srdci rodných zemí. Ba i samy zrádné živlů moci Chtěly lásku Jejich zkoušeti; – Nastojte! hrad slavný jedné noci Plamenův pad’ zhoubných obětí.*) *) Dne 20. února 1854 vypukl požár v královském hradě Pražském na Hradčanech.
20 Musil Vznešený Pán s Chotí drahou Ostaviti milované sídlo; I byl strach, by jinde, zhrdnouc Prahou, Jejich srdce byt si nevyhlídlo: Ai! tu vyšel hrad co fénix mladý Jejich dobrodějstvím z popele; A již Ferdinand a Marie tady Jako dříve sídlí vesele. A dnes právě k radostnému svátku Zvony ze všech věží slavně znějí; K stříbrnému drahých srdcí sňatku, Z dalekých sem krajin hosté spějí. Sama Vídeň, ježto prvé zřela Královského Panstva snoubení, V tvoje hradby, šťastná Praho vjela, S tvým by sloučila své modlení. 21 Nuže jdi, a duší vroucích přání Polož k nohoum Vznešeného Páru, A dne slavna k upamatování Vypros vzetí skrovničkého daru;*) Ty to víš, že nejmilejší Praha Jest Jim ze všech velké říše měst: Tož i tvá buď nejprvnější snaha, Podati Jim vděčných citů zvěst. – A ty vlasti má, jejížto půdu Protékají zdravonosné žíly, Nedopouštěj, by těch drahých údů Pomíjely záhy jaré síly. Ty Jim ambru snášej z vonných hájů, A z tvých polí lékuplný květ, Aby v zanikání blahých májů Nepočili těžké břímě let. *) Album, ježto bylo od města Prahy Jejich Veličenstvím podáno, a pro kteréž i tato báseň byla původně určená.
22 A vy vlastenci, a české děvy, Vám poroučím Jejich drahou duši; Jeden umem, druh milými zpěvy Odvracujte, Jejich mír co ruší. Hleďte kouzlem pravdy, dobra, krásy Ducha Jejich sladce jímati; Aby v jaré mysli dlouhé časy Mohli s vámi tu přebývati. Vězte, kde Bůh k vznešenému cíli Zří se vůli s božným srdcem pojit, Tam on rád vylévá pramen síly: On i vám dá blažší chvíle dojít, By, až v lůno uplynulých věků Ponoří se roků pětkrát pět, Mohl každý s duší plnou děků Jejich zlatou svatbu uvidět. 23
Jeho Excellencí
Leonovi
Hraběti
Z Thunů a Hohenšteina,
cís. král. ministru kultu a vyučování
atd. atd.
[25] V řadě erbů všerakouské říše, Vinoucích se kolem orla v jev, Český znak se dvíházdvíhá v zdobné pýše: Ve krvavém poli – bílý lev. Duch můj zří pak ještě milší shodu: V kruhu panstva zdobícího trůn, Lev též stojí z šlechtického rodu, Pýcha vlasti naší – Hrabě Thun. – Kamo říšský orel blesky nese, Tam vždy s pomocí jde český lev; V postrach nepřítele hřívou třese, A svou trůnu obětuje krev. [27] Lev pak z Thunů – buď mu za to díka A čest dána srdcí ode všech, Strážce trůnu, rádce panovníka Milostivě chrání mluvu Čech. Proto v tichu ladím zlatou strunu, Abych pěstiteli českých sil – Slavné ratolesti z kmene Thunů V hudbu lyry české zvuky lil. 28
Maximilianu rytíři z Obentrautů
při Jeho ustanovení
za cís. král.
praesidenta kraje Jičínského,
dne 24. pros. 1849.
[29] Od krkonošských vrchů, jenžto vroubí Skráň vlasti naší páskou zelenou, Až tam, kde v rovině se líbě snoubí Povážné Labe s outlou Cidlinou –- V tom celém, širodálném krásném kraji – Hle dub a lípa v stejno rozkvétají, A v jejich hustolistém pějí věnci Ze sta tisícův hrdel perutěnci. Znáš dub ten, volně k blankytu se pnoucí, Znáš lípu tu tak bujně košatou, Znáš ptactvo stromů těch a zpěvy vroucí, Jež Ti ponáší myslí rozňatou? Ai Čech a Němec oba v tomto kraji Své ratolesti svorně rozkládají, A svouzučnýmisouzvučnými nyní chvalozpěvy Cit radosti a spolu prosbu jeví: [31] Ty’s, Pane, jeden z sedmi vyvolenců, Jež v zemi českou vyslal dobrý král, By věhlas Tvůj u správě poručenců Slovem a skutkem jemu k boku stál. O račiž v lásce přání lidu svého Ke trůnu klásti Pána milostného! Pak teprv dub a lípa bujně zkvetou, A vlast Ti podá díku věkoletou! 32
Zpomínka náhrobní
Františkovi Lad. Čelakovskému,
pěvci „Růže stolisté, ohlasu písní
Ruských a Českých.“
[33] I. I.
 Odešel jsi, kam Tě luzným leskem Zvaly hvězdy – růže immortely,*) Jimž Tvé lyry zlaté struny zněly Za dnů lepších v tónu milohezkém. Mezi sebou-ť kruhu na nebeském Pěvce svého ony míti chtěly; Žel jen, že i s Tebou oněměly Sladké písně na Parnasu českém. Ty’s to věděl! proto svými zpěvy Jako ot, jenž skládá pro své děti, Zásobil jsi dlouhá na století České jinochy a české děvy. Já pak, dovol, abych mistře Tobě Za to díky složil na Tvém hrobě. *) Tak jmenuje zemřelý básník hvězdy (Rosae immortales). Viz „Růže stolisté“ b. II.
35 II. II.
 O Tvém pohřbu dám též krátkou zprávu: Za rakví rodinka milá kráčí, Slzí horkých pramen zrak jí máčí; Za ní výbor veškerého stavu. Na to v dlouhém nedozírném davu Směsice se divná lidu zračí; A nech Čechem neb se Němcem značí, Každý má ctně obnaženou hlavu. A když pohřbu znojí truchlopřísní Zvukové, tu přepodivno sluchu „Ohlas českých“ je a „ruských písní“ Doprovází s jasné říše duchů; A v kadidla dým „stolistá růže“ Kropí ambru na miláčka lůže. 36 III. III.
 Ačtě vím, že vzal jsi lyru zlatou – Vyvolenec Boží – v onen svět, Bys tam dále mohl v hymnách pět „Vůli Páně“*) tady započatou: Předc jen duší přebolestně jatou K Tobě vzpínám uslzený hled, A můj drtil úly žertomluvný ret Neumí, než kvílet nad Tvou ztrátou. Ba my všichni, co Tvé písně známe, Volajíce k nebi smutně lkáme, Dárce života a jeho délky Že Ti nepřál aspoň tolik let, Kolik listů má té „růže“ květ, Jíž jsi nesmrtelné zpíval znělky. *) Míněna zde výtečná hymna zemřelého pěvce: „Buď vůle Tvá.“
37 IV. IV.
 Když jsi slovem laskavého krále K nám byl nazpět zase povolán, O jak zněl tu český luh a lán Vděčnou písní k panovničí chvále! Ai tu vůlí Boží nenadále K zpěvům vznešenějším byl jsi zván, Nevrátě se víc v uvyklý stan Mezi družstvo Tebou osiřalé. A když nelze Tobě s říše nebe Přijít zpátky v smrtelníkův důl, Navštívíme, pěvče! sami Tebe. Hle! již mnohý poutničí svou hůl V ruce jedné, v druhé lyru svoji Na shledanou k té se pouti strojí. 38
Proslov
k padesátileté slavnosti
obnovení
cís. král. Jičínského gymnasia,
přednášen
v akademii dne 4. listopadu 1857.
[39] Jako ten, kdo veškery své síly V ctnosti byl a pravdě pěstoval, By je půlstoletou, věrnou pílí Církvi zas a státu věnoval, Ve pozdnějším čase z hojných díků Raduje se vděčných vrstevníků: Tak i ústav náš skrz půlstoletí S úsilím a péčí hleděl stále K zdaru církve, k zdaru vlasti, krále – Dnes pak toho upomínku světí; A my v předůstojnou tuto dobu Jako vděčné děti matce k svátku Půlstoletou jemu na památku Přinášíme zpěvu dar a zdobu. [41] A zde mnohé vítám v sličném kruhu, Ježto vedla do našeho města K zapravení duševného dluhu Z daleka i blízka známá cesta; Kteří v jinošinském květu mládí K milým sídlům praklassické Musy Jako k přátelům a dobrodincům rádi Víceletou řídívali chůzi. Předc jen skrovnou oněch zřím tu části; Většina jich ducha hřivnou těží Po daleké, všerakouské vlasti Od Sněžky až ku Kotarské věži. Hlásají-tě jedni slovo Boží, Druzí nad zákonem strážně bdějí; Jiní opět k chorobnému loži Zdravonosné léky donášejí; Jedna čásť pak slov a písma mocí Budí lásku k pravdě, ctnosti, kráse, 42 A svým světlem pudíc bludů noci Člověčenstvo doprovází k spáse. Mnozí ovšem – a to teskné boly Rozněcuje v duši citlivější – Sotva ostavili návod školy, S oním světem vyměnili zdejší. I těch mužů hodných více není, Kteří na počátku století K učeliště toho obnovení Snášeli jsou hojné oběti; Jejich ale ušlechtilá jmena Od nás vděčně budou velebena. I král dobrý – za jehožto panství V dlouho osiřalé školské stěny Řeckořímské Musy ze vyhnanství Byly slavně nazpět přivedeny – I on rozloučil se dávno s světem, V dědictví dav lásku svojim dětem. 43 A však jeho duch i jeho jmeno Ve vnuku je znovy narozeno. – Hle! jak slavný císařský byl děd, V míru hájce umění a věd, V hluku války ale statný rek: Tak i jeho vnuk je František....František... Pod ním školství utěšeně květe – A již vidět, jak rok po roce Nově símě v novou půdu seté, Hojnější podává ovoce. Na rakouské školy – o nichž dříve Za hranicí vládlo heslo lživé, Že je nedouctví vazba svírá – Evropa teď s podivením zírá! Nás pak toto školství rozvinutí K vřelým, nehynoucím díkům nutí, Tak že každý s chloubou provolává: Františkovi králi zdar a sláva! 44
II.
LISTY MILOSTNÉ.
[45]
I.
Růži zřel jsem v květném sádku, Růži zřel jsem v květném sádku,
 Pomněnku a lilji kvésti; A ty počly spolu hádku O své pěstitelce vésti. „Která z vás mi upřít může, Že jsem v srdce naší krásky“ – Hovořila sličná růže – „Vdechla první pocit lásky?“ „„Ale bez věrnosti přece, Řekni, co by láska byla?““ – Pomněnka tak růži vece – „„A té já ji naučila.““ [47] K oběma pak lilje děla: „Nejkrásnější ze všech cností Ode mne však obdržela; Myslím: kouzlo nevinnosti.“ Nedaleko v stinném loubí Děva pěstitelka stála, A těch kvítků milé chlouby Vyslyševši, takto prála: Nekazte si krátké žití Takovýmto hašteřením: Vězte, že vás z všeho kvítí Nejvíc – ale stejně cením. 48
II.
Pod kopečkem kaple, nad kaplí dva buky: Pod kopečkem kaple, nad kaplí dva buky:
 Rozchod káží hochům temné zvonků zvuky. Jeden hlínkou na zeď jméno svoje škrabe, A nožíčkem druhý své zas v kůru dlabe. Té krajince tiché v pamět se poroučí, S níž se oba smutno dnes ponejprv loučí. – Pište jména, ryjte! o jak mi vás líto: Ach! snad prvním deštěm bude jedno smyto. A to druhé záhy zahalí buk mechem, Před chladným se chráně od severa dechem. 49 Až i má hodinka bude jednou bíti, A já budu muset odtud dále jíti, Zapsat půjdu raděj obsah jména svého V nejoutlejší blánku srdce panenského. 50
III.
Přede mnou tu děva stála Přede mnou tu děva stála
 V rouchu bílém jako sníh; Na prsou jí růže plála Vstříc vanouc mi čárný dych. A kdy zřel jsem ji se rdíti Prostřed prsou děvčeti, Podoba v té růži býti Zdála se mi s pečetí. K té pak sama dívka drahá Byla sněhobílý list, V němž pohádku svého blaha Bude šťastný jinoch číst. 51 Snad že nejmilejší slova, Snad že lásky tajemství Přemilostná dívka chová V srdce svého hájemství. O kéž mně by dopřál osud, Bych tu různou pečeť sňal A, jež skrývala tam posud – Slovo lásky sám poznal. 52
IV.
Rádbych věděl, zdali růže Rádbych věděl, zdali růže
 Vlastní krásy vnadu cítí, Zdali o tom vědět může, Královnou že sluje kvítí? A když v háji slavík zpívá, Zdali mocné kouzlo tuší, Jímžto slasť a touhu vlívá V poslouchače jemnou duši? – Než v tom věčně bez bolesti Mohou zůstat nevědoucí: Dost, že růži vidím kvésti A slavíčka slyším tlouci. 54§§53 Ale to mě velmi trudí, Že to ona posud neví, Jaký cit v mé duši budí Krásou svou a svými zpěvy. Ba že ani nechce vědět, Jakou nosím v srdci ránu, Co jsem ondy zřel ji sedět Zpívající při piánu. – Vím, jak růži utrhnouti I slavíčka jak dosíci, Než jak jí lze dosáhnouti, Kéžby chtěla sama říci! 54
V.
Ano, vím už, čím to bylo, Ano, vím už, čím to bylo,
 Že, kdy prvně na mne zřela, Mysl mou to pobouřilo A vše nervy mého těla. Patřte v oko dívky mojí! K neslýchané kouzla moci Prapodivně se tu pojí Jasné slunce s tmavou nocí. 55
VI.
Ty vzore krásy dívčiny! Ty vzore krásy dívčiny!
 Jak mezi kvítím k lesku růže, Tak nejvíc k tobě, děvo, může Z celičké ženské pleti Hoch láskou zahořeti. A když tak krásná – ty se ptáš – Proč pláči, uhlídám-li tebe? O ukrutnice, ptej se nebe, Proč tolik rosy padne Za noci krásné – chladné? 56
VII.
Když k nám zavítá květný máj, Když k nám zavítá květný máj,
 Přilítne ptáček v stinný háj. Tak ve mladosti naší věk Přichází lásky milý vděk. – A když jsem v stinném hájku byl, Slavíčka zpěv mě veselil. Leč u tebe když dívko dlím, Žalostně v duši zatruchlím: „Do hájku vchází s jara zpěv, Však ne vždy láska v srdce děv.“ 57
VIII.
V bílém domku u okýnka V bílém domku u okýnka
 Pohrává si hezká Nynka S hrdličkou. Kdybych já byl tou hrdličkou, O jakou bych radost měl! K ní bych každinkého rána Pro pokrm si přiletěl. Z pomněnky jejího očka Pil bych rosu – slzinky, A slaďounký cukr klobal Z růže její hubinky 58 Na zahrádce Nynka byla, Za ňadra si zastrčila Růžičku. Kdybych já byl tou růžičkou Na malou jen chvílenku, Ti ňader bych se blíže vinul Ku jejímu srdénku; Tu bych slouchal, komu bije Horoucíma tlukoma, Zdali mně, či vlasti drahé, Nebo-li – nám oběma. 59 Ku večera den se sklání, Nynka vyšla čerpat vání Větérku. Kdybych já byl tím větérkem V srdéčko bych jí zavál, A v něm jiskru v plamen znítil, Jenž-by mně a vlasti plál. V oheň ten bych ambru snesl Z českých niv a luhův všech, A jim šeptal, jak jsem nyní Šťastný jinoch, šťastný Čech. 60
IX.
Kdož je nezná, co nám srdce trudí, Kdož je nezná, co nám srdce trudí,
 Ono první z domu loučení? – Ve mně však truchlejší city budí Už té doby pouhé zpomnění; Neb jsem neměl více uhlídati, S nimiž jsem se loučil – otce, máti. Ach! to hlodá, bolí přehluboce, Když cizinské půdy chladný klín Chová tělo mileného otce, A hrob jeho nezná vlastní syn; Když krutější doba jemu schvátí Před časem i milovanou máti. 61 Léta hynou; k polehčení tužby Čas mi podal krůpě hojivé, Dal i záhy plody čestné služby A pozívá k slávě vábivé; Než to všecko nikdy mi nevrátí, Co jsem ztratil – otce, máti. Ty to můžeš, dívko srdce mého, Majitelko milých rodičů, Tvou jen vůlí bolu krvavého, Snad i ran se dávných uléču; Ty mi jedním slovem můžeš dáti, Co nemůže žádný – otce, máti. 62
X.
Slavík růži o své lásce zpíval, Slavík růži o své lásce zpíval,
 Při slunéčku zpíval, při měsíčku; A již ubožátko blaze sníval O rozkoši lásky v svém srdíčku. Ale růže vezdy chladná byla, Tím slavíčka na smrt poranila; A když v kraj zavítal svatý Vít, Slavík umlk, na vždy pryč ulít. Dívko! dívko! i já tobě pěji Skrytou touhu boluplné duše, A ač písně ladím bolestněji, Ty chováš se lhostejně a hluše; Věru, tvé podivné se chování Vést mě musí jednou ku poznání: Dej pozor, až přijde svatý Vít, Bych i já ti, dívko, neulít! 63
XI.
Když jsem pod jejími okny šel, Když jsem pod jejími okny šel,
 Paní-máma od okna ji hnala. A když jsem je navštíviti chtěl, Paní-máma obě zapřít dala. Vyčkej, myslím, až udá se kdes Doba příhodnější tvojí lásce: A hle! mně se poštěstilo dnes, Děvu střetnout samu na procházce. Bez dohlídky jsouc a v bezpečí, Přemilostným na mne očkem zřela, A když jsem se s ní dal do řeči, Srdéčko mi celé otevřela. – 64 Inu, půjde-li to takhle dál, Vzdát se musí posléz paní-máma; A pak, já bych na to přísahal, Ještě ráda bude bydlet s náma. 65
XII.
Ó dnes mi láska blaho věstí; Ó dnes mi láska blaho věstí;
 Neb ona o tom věděla, Že tady půjdu do náměstí A na mne s okna hleděla. Jaké to podívání krásné – Ta rámců lesklá ozdoba, S obou stran clony bělořásné, A v prostřed její podoba. Ó tak-bych přál si, aby k skvostné Pokoje mého ozdobě Co obraz v oné přemilostné Se jevila mi spůsobě. 66 A vroucněji než obraz sobě By duše moje žádala, By ona žínky ve podobě Můj celý dům ovládala. Však nejmilejší bylo-by mně, Kdy krášliIy-by oboje – Ten obraz tam, a ona při mně Prostranství mého pokoje. 67
XIII.
Na milostné jara bůže – Na milostné jara bůže –
 Na slunéčko, až se znítí, Čeká láskodechá růže, By se mohla rozevíti. A na růži láskodechou, Až otevře své lupénky, Čeká s milovroucí těchou Ruka spanilé dívenky. A na ruku té dívenky, V nížto dobrý mládec tuší Vzor milostné, hodné ženky, Čká on s láskochorou duší. – 68 Přál bych růži, by se spíše Mohla z poupy vyvinouti, By ji dívka k zdoby pýše Mohla dřív si utrhnouti. Přál bych ale nejraději Hochu dívku už v té době: Vždyť, co vroucně jemu přeji, Přál bych vlastně – jenom sobě. 69
XIV.
Když ondy šli jsme na procházku, Když ondy šli jsme na procházku,
 Mládenci, panny, muži, žínky, Tu každý svou si vedl lásku, Jen já jsem kráčel samotinký. – Před námi chlum; tu maní jedna Bez vůdce stála z krásné pleti; I skočím, děvu sličnou shledna, Zda směl bych já ji provázeti. A již posilněn sladkým hledem Ručinku její do mé kladu; A tak se na chlum spolu vedem, Ostatní napřed, a my zadu. 70 Nám vřela krev, a bujným tokem Se žilinami k srdci hnala: Nemohli jíť sme jejich krokem – Nám srdce tlukem usedala. Tu dubec stál, a v jeho stínu Se pnula lávka kolem kmene; Zde usedli jsme k odpočinu, By pookřály oudy zmdlené. A k ní se vinu, by mně děla, Proč nám tak tlukou srdce tuze, Že nemyslím, by byla zcela Tím vinna naše k vrchu chůze? Za odpověď má duše ssála Blahotný úsměch v jejím oku; A vstanouc mile ponoukala Za ostatními ku pokroku. 71 A věru již tam pohromadě Společnosť na cimbuří stála, A když sme blížili se k hradě, Na nás se potutelně smála. Pak hrálo se a čtveračilo, A bylo hlučno mezi zděmi: – Řekni mi dívko, čím to bylo, Že jenom my jsme byli němi?.....němi?... 72
XV.
Divno, že to neuhodnou, Divno, že to neuhodnou,
 Proč, kdy z úřadu se brávám, Cestu mina krátkou, schodnou, Drsné, dlouhé přednosť dávám? – Jako dlouhá, drsná cesta Smrtelníkům k nebi kývá: Vězte, že v té třídě města Dům jeden mé nebe skrývá. A v něm tichý anjel tróní Ve podobě krásné děvy, Jížto duše má se kloní, Kdykoliv se v okně zjeví. 73
XVI.
Dlouho tkvěla kůra ledu Dlouho tkvěla kůra ledu
 Nad mé lásky pramenem, Až dívenko tvého zhledu Roztanula plamenem. Dlouho kryl i zimní spánek Poupě lásky v dřímotu, Až dívenko zdechů vánek Tvých zbudil je k životu. Můj teď máj! Hle jak praménka Jen o lásce šumí běh, A zde růže, tam pomněnka Vroubí jeho luzný břeh. 74 Kéž, jak ony světa kraje, Kde vždy skví se jara květ, Směl se věčně z svého máje Těšit můj niterní svět! 75
XVII.
Tvoje sestřička – v sadě růžička, Tvoje sestřička – v sadě růžička,
 A můj bratříček – v háji slavíček, Že se rádi mají, lidé povídají. Tvoji sestřičku – v sadě růžičku, Mého bratříčka – v háji slavíčka Dívko následujme: věrně se milujme. 76
XVIII.
Kdybych já měl tolik hlásků, Kdybych já měl tolik hlásků,
 Co jich mají ptactva pluky, V důstojnější lil bych zvuky Mou horoucí k tobě lásku. Kdybych měl ty barev sklady, Co jich má vše země kvítí, Chtěl bych lépe zobraziti Těla tvého rájské vnady. Ale skromnou, jak ty, děvu Už prý těšívá to dosti, Byť i slova o milosti V jednoduchém zněla zpěvu. 77 Též jsi, Lady krásná dcero, Hochu svému sama děla, Že k vypsání krásy těla Básníkovo stačí péro. – Chybím-li kdy, aspoň s půli Už mě mívej omluvena: Řkouc, že věci hlavní cena U mne leží v dobré vůli. 78
XIX.
Nelkej, že tě píchla včela Nelkej, že tě píchla včela
 Když jsi vyšla v květný sad: Každýť článek tvého těla Krásy jest a medu sklad. Včela sem tam z kvítků ssaje; A když k tobě vzala let, Myslila snad, že to s ráje Na zem spadl krásy květ. 79
XX.
Už vím, proč v první máje den Už vím, proč v první máje den
 Mě to tak mocně vábí ven, Že nic němůž’ mě držeti. Travička již a mladé kvítí Se ve slzinkách rosy třpytí, By v nich se mohlo shlížeti Dnes přišlé s nebe podletí: I budiž vděčně opěváno, To přemilostné máje ráno! I vím už, co to znamená, Že očka, druhdy plamenná Dnes zrosila se děvčeti; 80 Proč mne při tom tak sladce bylo, Ták truchlo zas, a zas tak mílo, Že mi to nejde z paměti: Toť naší lásky početí. I budiž věčně opěváno To naší lásky blahé ráno! 81
XXI.
Rád že hledím na slzinky, Rád že hledím na slzinky,
 Rád i očka na úsměv? Vímť já, že to u děvinky Je milostných citů zjev. Pročež, když se budeš smáti, Též se na mne pousměj; A když slastí budeš lkáti, Též i pro mne slzu lej. 82
XXII.
Když jsi pérem, sladké dítě, Když jsi pérem, sladké dítě,
 Svou mi lásku sdělilo, Psaníčko jsi ostražitě Voskem zapečetilo. To se stalo pro bezpečí, By, co psaní zvědělo, Jiným zrádnou prostořečí Snadno nepovědělo. Však co dáš mi ústně v jevo, Mám-li to i smlčeti, Musíš moje ústa, děvo, Též uzamknout pečetí. 83 Že pak není pečeť pravá K ústům vosk jak k psaníčku, Vtlač na ústa štěbetavá Místo vosku – hubičku. 84
XXIII.
Tady stojím, strmném na vrcholu Tady stojím, strmném na vrcholu
 Nebetyčných, velikánských hor, Že, co pode mnou se hemží v dolu, Nedostíh-by smrtelníka zor. Však, co jest to proti vzdušné výši, K níž se duch můj v sladkém vztrhu zňal, Když jsem ze rtů, ježto lásku dýší, Ze rtů jejích první líbku ssál. Zdáloť se mi, že jsem v blahém letu Hvězdy smítal s nebes oblohy, A co perly za ten dárek retů Je mé dívce sypal před nohy. 85
XXIV.
Zpívat – a nemíti komu. Zpívat – a nemíti komu.
 Toužit – a nemíti po kom, Kochat – a nemíti koho, Jest ta největší bolesť; Já teď zpívám – jenom tobě, Já teď toužím – jenom k tobě, Já teď kochám – jenom tebe, A to má teď rozkoš jest. 86
XXV.
Nejprv sladkým slovem lásky Nejprv sladkým slovem lásky
 Věrnosť jsi mi přísahala; A pak z náprsní své pásky Přelibostnou kytku dala. Díka tobě! ono kvítí Už mi na budoucno věstí, S tvou že láskou mému žití Počne nové jaro kvésti. 87
XXVI.
Slunce dávno v moře kleslo Slunce dávno v moře kleslo
 A co lehký tuto vor Tokem řídí moje veslo, Luna vyšla na obzor. Na hladině ukazuje Má se temná podoba, Vedlé cudná luna pluje, Lesklá vidu ozdoba. – Kéž jak k mému obličeji Zde druží se luny svit, Mou památku v duši její Vodí čisté lásky cit! 88
XXVII.
Již jako chlapec jsem dělíval Již jako chlapec jsem dělíval
 S jinými svoje sousto rád; A pravou rozkoš z toho míval, Druhu-li moh jsem více dát; Neb učila mě zbožná máti Křesťansky sobě vykládati Slovíčko „mé“ a „tvé.“ I zřím-li v divném světa hluku Ostýchavě se nouzi krýt, Takové rád podávám ruku, Chtě halíř svůj s ní rozdělit; Neb nosím v pamětlivé duši, Jak křesťanu se bráti sluší Slovičko „mé“ a „tvé.“ 89 I často ve svém povolání Musím to zkoušet, jak druhý Za píli mou a namáhání O mé se dělí zásluhy; Než i v té dosti trpké době Křesťansky vysvětluji sobě Slovičko „mé“ a „tvé.“ Však kdyby úsměch oka svého, Své ruky tisk, hubinky med, Jak pro mne tak i pro jiného Má dívka chtěla rozdílet: Přisámbůh! jak se lásce sluší, Počal bych hájit s jinou duší Slovičko „mé“ a „tvé.“ 90
XXVIII.
Všecky všude květiny Všecky všude květiny
 Led už dávno hněte, Ale u mé dívčiny Jaro posud květe. K párku milých pomněnek Hleďte, jak se druží V pravo, v levo záhonek Lilií a růží. Ovšem, vždyť je pramenem Drahých slzí kropí; A jim ve srdéčku svém Ohněm lásky topí. – 91 A ta dívka spanilá Těmi květinami Do své moci vkouzlila Mnohé mezi námi. Já pak v každém případě Splácím jí to díkem, Že jsem v její zahradě Prvním zahradníkem. 92
XXIX.
V tom Jizerském oudolí V tom Jizerském oudolí
 Drahokamy lesklé mají, Jimiž tamní hochové Prsteny své vykládají – Dárek dívčinám. V tom Jizerském oudolí Také roste pěkné kvítí, Z něhož tamní dívčiny Znají hezké věnce víti – Dárek pro hochy. 93 V tom Jizerském oudolí Našel já též kámen hezký, A ten kámen zasadím, Ve prsten si zlatoleský – Prsten svatební. Jej tamnější dívce dám, Pak-li ona za prstýnek Slíbí dát mi výměnou Z Pojizerských kvítků vínek – Vínek svatební. 94
XXX.
Když o pomněnce vedu zpěvy, Když o pomněnce vedu zpěvy,
 Mním v očka zřít mé sladké děvy; A růže-li kdy chválu zpívám, Na mysli její líce mívám. Když o slavičím zvuku pěji, Milostné slyším hlásky její; A zpívám-li o rtíků sladu, Tu mním, že jí hubinky kradu; Tak všecky jara krásné zjevy Mně v pamět nesou znak mé děvy. 95
XXXI.
Z lásky k nám sluníčko zlaté vstává, Z lásky k nám sluníčko zlaté vstává,
 Z lásky k nám si na noc lůžko stlává; Z lásky k nám se jaro v kvítka šatí, Z lásky též se zimy dechem tratí; Z lásky k nám tu všecky světa moci – Jasný den se střídá s temnou nocí. Z lásky k tobě chtěl bych vždy se smáti, A když vůle tvá, i smutné lkáti; Z lásky k tobě chtěl bych stále pěti, A když vůle tvá i pomlčeti; Z lásky k tobě přál bych věky žíti, A když vůle tvá, i denně mříti. 96
XXXII.
Ranní slunko na obloze Ranní slunko na obloze
 Rozžehalo zlatou svíci, Když jsem, sedě v lehkém voze, Jel k své dívce po silnici. Cesta dlouhá! – Jedno předci Milovníku jízdu zkrácí, Zří-li, jak se letmo věci Po stranách mu na zad ztrácí. A Čím rychlej k zadu letí Tam kostýlek, tady chýže, Že se vidí dojížděti K sídlu lásky blíž a blíže. 97 Tak i já jsem dojel cíle; V rozkoši pak lásky medné S děvou ztráviv ranní chvíle, Domu jel jsem odpoledne. A zas ony známé traty Mízely jsou po vůkolí; Jen že srdci tyto ztráty Působily tesk a boly. Mihla první, druhá víska: A já zřel už smutným okem, Jak se lásky stanoviska Neboh dálím každým krokem. Proto ku své dívce ladné, Sladkou puzen lásky mocí, Budu jezdit jenom za dne, Od ní ale v tmavé noci. 98
XXXIII.
Země slzy rosí, Země slzy rosí,
 Slunce když vychází, A je při západu S pláčem doprovází. Takové si slzy U milenců přeji, Když se spolu sejdou, Když se rozcházejí. Vždyť pak slasť a boly Milované děvy Vedle hocha nejlíp Ve slzách se jeví. 99
XXXIV.
Když jsem tobě první kvítko dal, Když jsem tobě první kvítko dal,
 Přála jsi jich míti ještě více: S chutí šel jsem, jiných natrhal, A je tobě svázal do kytice. Když jsem tobě první píseň slal, Přijala’s ji myslí převeselou, Podotknouc, bych ještě víc jich psal, – A já věnoval ti sbírku celou. Když jsem s tebou strávil první den, Takých dob jsi chtěla více míti, A já sklesnul rajsky oblažen, Dada v moc tvou moje celé žití. 100 Dejž to nebe, aby v pozdní čas, Když-by dávno kytice ta zašla, A mých písní umlk’ na vždy hlas, Ty v mém žití stálé blaho našla! 101
XXXV.
Poslyš děvo, co se mi to Poslyš děvo, co se mi to
 Za včerejší noci zdálo! S tebou byl jsem v společnosti – A tam na fanty se hrálo. Jaký div pak, tvůj že pohled Pomátl mi ve hře hlavu, A já lecco za své chyby Dáti musel ve zástavu. „Co ten fant má v této ruce?“ „„Aby světem žebrat chodil!““ Křikl někdo; a již vstříce Sběrač fantů můj mi hodil. 102 Štěstí, že v té společnosti Také moje Musa hrala: Ji i hned jsem za to žádal, By mně ve hře průvod dala. Ona – teď to říci mohu – Srdci mému rozuměla: Nebo u všech dívek pro mne Vždy jen sousto chleba chtěla. Když pak u tebe jsme dívko Zastavili svoji chůzi, – Za to vděčně musím chválit Dobrý takt mé milé Musy – Ona prála: Prosím, prosím, Naši milou, hodnou Nynku Pro sebe o kousek chleba, Pro toho zde – o hubinku. 103 A když já už vzíti hodlal Onu sladkou almužničku, Aby šlak to! – probudím se Z rozkošného toho sníčku.... Dívko milá! dokonejme Za dne onu hezkou hříčku: Zas tu stojím, abych prosil Přerušenou o hubičku. 104
XXXVI.
Vyšli jsme si jednou spolu: Vyšli jsme si jednou spolu:
 Krásný letní den to byl; Šli jsme vrchem, šli jsme dolů, A já žízeň pocítil. Ai, tu ze skalní se kobky Vidím jasný pramen lít; Jen že těžko bez nádobky Z linoucího toku pít. Tu ty ku praménku maní Křovinou se prodrala, A ochotně ve svou dlaní Pro mne vody nabrala. 105 Blahostmi to doba žití! Ssaje mok ten pramene, Mněl jsem rájskou rosu píti Z růžového lupene. Dík ti! – Tu pak číši drahou, Z níž jsem sladký nápoj pil, Dovol, abych myslí blahou Za to vroucně políbil. 106
XXXVII.
Překrásně slavík v houští zpívá, Překrásně slavík v houští zpívá,
 Když se ranního za šera Slunéčko sladce naň prosmívá, Neb s ním se loučí z večera. Než lahodnější svého zpěvu Vysílá z keře půvaby, Když blízkém ve potůčka levu Se jaré vlnky řeřabí. Tak děvo, písní milojemnou Má vroucně touha zazvučí, Kdy střetneš se ve lásce se mnou, Neb z mého prcháš náručí. 107 Než kdy při tom se blaze tobě Slzami očka zalejí, Vroucnější v té milostné době Má ústa píseň zapějí. 108
XXXVIII.
Zdali ty jsi byla první, Zdali ty jsi byla první,
 Již jsem vroucně miloval? Zdali první, již jsem sobě Za života družku přál? – Nač se po tom stále tážeš? – Řekni, zda-li hřích to byl, Že jsem z jara od violky K pomněnce se naklonil? A když v pokročilé vesně Květ se mladé růže rděl, Zda-li hřích to, první kvítka Že jsem lehce oželel? 109 Tak mě krásou, vůní libou Ona růže dojala, Že má touha k jiným kvítkům Od té doby přestala. A ty’s ona růže vonná, K níž se budu věčně znát; Jen se, prosím, nechtěj dále Na mé staré lásky ptát. 110
XXXIX.
Nenaříkej, že snad méně Nenaříkej, že snad méně
 Duše má si tebe váží, Já-li o tvé lásky ceně Tolik toho nenakáži. Věř mi, dítě, ti že právě, Kteří nejvíc mluvívají, Svoji lásku více v hlavě Než-li ve svém srdci mají. Já pak citů vroucích puky, Jež v tvé přítomnosti skrývám, O samotě v písně zvuky Nejraději přiodívám. 111 Chceš-li tedy sladké tísně Lásky mé se dověděti, Musíš, dívko, moje písně Ráda číst a ráda pěti. 112
XL.
Že’s prý měla více hochů, Že’s prý měla více hochů,
 Než jsem počal chodit k vám – Tak mi řkou; – leč bez vrtochů Já ty řeči poslouchám. Jsem-li tvoje první láska, Nebo druhá, stejno mi: Hlavnější zde jest otázka, Já- li budu poslední?... 113
XLI.
Vidíš-li mne časem dlíti Vidíš-li mne časem dlíti
 V společnosti jiných děv, Nesmíš z toho dívko míti Ani bolest, ani hněv. Rád bych za příležitosti Také jiné dívky znal, Bych tě pro tvé lepší cnosti Ještě více miloval. 114
XLII.
Je těžko snášet bez bolesti Je těžko snášet bez bolesti
 Příbuzných, milých duší hněvy: Však bolestnější mnohem jesti, Hněv snášeti své milé děvy. I já jsem poznal ono hoře – A veškery té země vnady Se zdály být mi vlny moře, V jehož se klínu tají zrady. A v hněvu dlouhém vlnobití Bez průvodu a moci vesla Zmítaná loďka mého žití Bez mála v hlubou tůni klesla. 115 Tu z archy duše dívce v sledy, Nemoha snést to kolotání, Krkavce slal jsem na výzvědy – Pochmúrné, temnocitné psaní. To zda-li svého došlo cíle, Jen Bůh a jeho moci vědí: Já alespoň jsem od své milé Nedostal žádné odpovědi. Pak poslici milšího lístku Šlu holubinku; a ta v zobci Za krátkou dobu ratolístku Přinesla kajícímu zlobci. A dí: Kde krášlí ratolístku Poupátko růžných ze lupínků, Tvá dívka, věz, že na tom místku Přitiskla smíření hubinku. 116 Tu nejprv poselkyni blahé Dal svobodu jsem za tu zprávu; A pak pospíchal k dívce drahé A nové lásky do přístavu. 117
XLIII.
Už pak dej si děvo říci, Už pak dej si děvo říci,
 Má že láska nezná lest; A duch tvůj pochybující Tvůrce mých že bolů jest. Nejprve jsi sedmikrásky Tázala se v zahradě, Zdali slova mojí lásky Neznají nic o zradě. A když toho kvítka trusy Ku nohoum jsi vrhala, Zdálo se mi, že jsi kusy Mého srdce trhala. 118 Že pak tím neztichl tvého Nepokojný ducha hlas, K odvrácení bludu zlého Vzala’s karty na dotaz. Běda, v tyto lístky liché Pak-li víru děvo máš! Tvé dušinky čisté, tiché Svatý mír ať neprohráš! Či mnou tobě psané listy, Věrné citův obrazy, Můj že stálý oheň čistý, Nejsou víc ti důkazy? – Též cikánce, oné černé, Dalas čísti z ruky své, Zda-li moje srdce věrné, A tvé lásky pečlivé. 119 Dívko, tobě-li mé ruky Nejvřelejší tisknutí Nevyznává sladké tluky Přemilostných pohnutí? – Buď to děláš z liché bázně, Buď z dětinské pověry – Mně to stejné plodí strázně: I bojím se nevěry. Pročež na osud otázky Víc, milenko, nedělej, A ve věcech naší lásky Ke mně choď a mne se ptej. 120
XLIV.
Já o růži prosil, Já o růži prosil,
 Ona trn mi dala: Já řku: Děvo směj se – Ona zaplakala. Anjele můj drahý, Dívko srdce mého, Což ty pro mne nemáš Kvítka milostného? Či tvé růže trním Ubodané klesly, A květ smíchu s oka Slzinky unesly? – 121 „Co mi osud nechal, Já ti všecko dala!“ Ona dí, a ještě Více zaplakala. – 122
XLV.
Slunko s vroucím zakocháním Slunko s vroucím zakocháním
 Hledí sličnou na zemi, Když se planoucími leskne Ranní rosy krůpěmi. A už sílá posly lásky – Paprsky své – na cestu, Aby snesli políbení Na milostnou nevěstu. „Tu pak roušku perlotkanou, Jíž se dvorně honosí, Že si na znamení lásky Od milenky vyprosí.“ 123 Ale žel! an posli letí, Mrak se černý přivalí, A té výpravě milostné K zemi cestu zahalí. – – Podle řeky osamělá Na kři růže vykvetá; Pod ní slavík o milosti Sladké písně štěhotá. To tak mocně růži jímá, Že naň v lásky odměnu Z ňader milodyšných sype Deštík svěžích lupenů. Však nastojte! větru vanot Ty lupénky nese v proud; Vlna za vlnou je zchvácí, Až jim v hloubi utonout. – 124 Z toho poznej, děvo krásná, Že i v říši přírody Život lásky má své žaly, Tesky své a nehody; Že pod sluncem nic nebývá Bez bolesti, bez vady; Že se v přátelství i lásku Loudí lest a úklady; I že darmo naříkáme, Pak-li divná světa moc Také naši lásku stíhá, Až ji pojme hrobu noc. 125
XLV.
Když v noci letní venku dlívám, Když v noci letní venku dlívám,
 Jeden mě vábí párek hvězd; A na ně když se truchlý dívám, Vždy volněji mi v duši jest. Tam plovou klidně vedle sebe! Jim žhoucí lesk – je lásky hlas, Jim hladinou – je krásné nebe, A dobou schůzek – noční čas. A mnohý myslí, že jsou svoji, A jejich pouť že lásky hra: Než, ony vědí, že je dvojí Nesmírná světů prostora. – 126 Řekni mi, dívko, zdali není Jich los našemu podoben? I my u sladkém lásky snění Probloudili jsme mnohý den. A lidé podle zdání soudí, Že náležíme sobě již: My ale víme, co nás troudí, A známe nejlíp vlastní kříž. Leč ty si neobírej v hoře Ty těsné světa poměry, A s chutí do překážek moře Zarážej kotvu důvěry. Hleď! ony hvězdy sladkým zdorem Se každé noci scházejí, Nám jsouce pevné lásky vzorem, A blahověrných nadějí. 127 Nás předce dřív, než jejich záře V jeden planoucí splyne kruh, Když kněz ne tady u oltáře, Tam nad hvězdami spojí Bůh. §129
XLVII.
Ještě stůněš; – ač tebou mi Ještě stůněš; – ač tebou mi
 Nic o tom nezmíněno, Předc mi o tom každé hlásá Tvého lístku písmeno. Ještě stůněš; – tvá-tě ruka Sotva může péro vést; Každý tah mi lístku tvého Vypravuje tvou bolest. Ó, že nelze v sympatii Moci vkouzlit takové, By dvé duší spolu mohlo V pravdě sdílet city své, 128 Rozkoše pak a radosti, Útěchy a lásky slad – Všecko bych s tebou, dívenko, Volil sdílet milerád. Ty pak by’s se nehněvala. Vždyť tvé dobré srdce znám, Kdybych touhy a bolesti Své – nechával sobě sám. 130
XLVIII.
Když pak s sebou vzali děvu Když pak s sebou vzali děvu
 Do taneční besedy, Všech tu na milostném zjevu Spočinuly pohledy. A mně od celého sboru Znělo sladce do uší, Z pleti krásné bez odporu Jí že palma přísluší. – Druhý den když na modlení Viděl jsem ji v chrámě dlít, Samo nebe potěšení Musilo z té dívky mít. 131 Aspoň mně tak přicházelo, Jak-by se všech obrazů Oko svatých na ní dlelo V milovlídném výrazu. A to jest mé lásky spása, Že se rovně velebí Mé milenky cnosť a krása Na zemi jak na nebi. 132
XLIX.
Vím už, lípo, tvoje květy Vím už, lípo, tvoje květy
 Odkud tolik medu mají: Onyť mé milenky vzdechy Kdykoliv sem přijde, ssají. Také vím, proč z týchže květů Prsa má si léky volí: Vždyť i med hubinky její Ztišil mého srdce boly. Vím též, odkud ve tvém věnci Ptáček má ty sladké hlásky: Poslouchá-tě z podvečera Sladký výlev naší lásky. 133 Nevím však, a nechci vědět, Zda-li, jak tvé listí schřadne, Také mojí lásky blaho, Až odejdu, neuvadne. 134
L.
Zde jest ona hlučná třída, Zde jest ona hlučná třída,
 Zde to známé stavení, Kde mi zrála v tichu bída, Zrály lest a mámení. Zde jsem poznal onu krásku, Zde jsem prvně miloval; Zde jsem přísahu a lásku Blažen z jejích rtíků ssál! – Děva město opustila, Neřeknouc mi ani kam: A já pozdě zřím, že byla Její láska pouhý klam. 135 Kam se asi odebrala, Už se nechci dále ptát; A nech s sebou všecko vzala, Její dům tu zůstal stát. – Nuž, ty sličná stavbo tady Ještě dlouhé věky stůj, A co pomník její zrady Hlásej spolu smutek můj! 136
LI.
Pryč jsi děvo! A tvá všady Pryč jsi děvo! A tvá všady
 Zpomíná se jemná vláda; A tvé lásky blahé žezlo Všecko sobě nazpět žádá. Tvoje kvítka na zahrádce Truchlivě hlavinky kloní: A kdy ptám se, co jim schází, Smutně řkou: My lkáme pro ni. A to milé ptáče v kleci Zanechalo sladké pění: A kdy ptám se, proč je ticho, Říká: Vždyť tu ona není. 137 Mé pak srdce přeubohé Víc než kvítka, víc než ptáče, Co jsi nás tu opustila, Dnem i nocí pro tě pláče. – Nelze nám už děvo nésti Tvoji nepřítomnost dlouhou: Nepřijdeš-li záhy nazpět, Zhyneme zde všichni touhou. 138
LII.
Ach to od ní psaní! Ach to od ní psaní!
 To jest její ruka! – Snad že teď se skončí Moje trapná muka. Nadpis? – „Ty můj milý!“ Podpis? – „Věčně tvoje!“ – O již ku radosti Vzchop se srdce moje! Ostatní pak lístku Povídají řádky, Že se uhlídáme, Že zas přijde spátky. 139 Ó jak já jí křivdil, V schránce té ctné duše Místo věrné lásky Klam a zradu tuše. A již sám si děvo Za vinu to kladu, Že jsem na tvém srdci Spáchal onu zradu. A kajicně k tobě, Že mně toho líto, Jako hříšník volám: Děvo, odpusť mi to! 140
LIII.
Různobarvé listy beru, Různobarvé listy beru,
 Přátelům když píši, Vole barvu podle směru, Jakým slova dýší. Na list barvy jasné, živé Radost jakoukoli, Na lístky pak temnosivé Píšu, co mě bolí. Jen když k tobě, milá druže, Činím jaké skázky, Volím nejradš barvu růže – Barvu blahé lásky. 141 A když v mé se lásce tají Bolestného cosi, Řídím se dle jara v máji, Když svou růži rosí. 142
LIV.
Zdálo se mi, že byl Pánbůh Zdálo se mi, že byl Pánbůh
 Zem a nebe sbořil, Za obyt pak lásce naší Nový ráj že stvořil. Nejprve že vzkřísil světlo Velemocným slovem, Aby naši lásku novou Viděl v světle novém. Nato dělil v zem a moře Zmoleniště dřevná, Řka: Tak budiž láska vaše Hluboká a pevná. 143 Rozžal slunce, měsíc, hvězdy Nebes na blankytu, Taký svit a žár by planul V naší lásky citu. Když pak zem se kvítím skvěla, Děla ústa Boží: „Za vzor u své lásce mějte Lilii a róži. A jak holoubkové žijí Mezi živočichy, Buď i život lásky vaší Holubicí – tichý. Co jen smysl jímat může, V tomto rajském sadě, Samovolné podřizuji Vaší lásky vládě. 144 Jen se hříchu vystříhejte Adama a Evy: Sic-by z ráje vyhnaly vás Moje Božské hněvy!...“ A my klekli, už-už chtíce Děkovati Pánu, V tom pak já se ze sna vytrh....vytrh... Svítalo již k ránu. 145
LV.
Tvé oko – snivý lesk měsíčka; Tvé oko – snivý lesk měsíčka;
 Tvá ústa – mladé růže květ; Ba ty celá jsi tak hezičká, Jak je hezounký tento svět. Měsíček že se stále mění, A růže ostré trny má, To světu celkem k škodě není, On ve své kráse předc trvá. I očko tvé se někdy mračí, Tvá ústa časem tají hněv: To lásku mou však nezjinačí, Ty’s přede mi nejmilejší z děv. 146
LVI.
Když jsem v době loučení Když jsem v době loučení
 Tobě dal otázku, Zdali mohu bezpečně Věřit v tvoji lásku: Zavzdychnuvši, s prstu jsi Zlatý kroužek smekla, A mně nedověrci jej Na malíček vtekla. „Tento kroužek“ pravila’s, „I bez dlouhých řečí, O věrnosti lásky mé Nech tě ubezpečíubezpečí, 147 U vnitř kroužku zachovej Trochu mojich vlásků, Jako já v svém srdéčku Stálou k tobě lásku.“ – Blahý mě tu pojal cit, Ale také bolný, Že jsem neměl pro tebe Dárek obapolný. Dovol však, bych alespoň Kruhu ve spůsobě Nehynoucí lásky mé Podal známku tobě. Jak ten kroužek od tebe Prst mi mile ouží, Nech se kolem boků tvých Moje rámě krouží; 148 A slzinka v oku tvém Napodobíc duhu, Nech se jako diamant Skví v tom lásky kruhu. 149
LVII.
Do tvé knížky abych kvítek vkladl? – Do tvé knížky abych kvítek vkladl? –
 Tu jej máš; jen hleď, by neuvadl! A mu nebem bylo požehnáno, Časem slunka mu a rosy přáno. – – Aj nevěrko, ty se hodláš ptáti, Co má nebe, slunko, rosa dáti Kvítku, urvanému od kořínků? – Nuže, tvoji sladkou rozpomínku; Vždyť pak víš, že ty’s to nebe moje, A tvé oko – slunce, rosa – slzy tvoje. 150
LVIII.
Byl večer rozchodu; a my jsme Byl večer rozchodu; a my jsme
 V zahrádce dél prodlívali, An hvězdičky se s modré dálky Na nás milo usmívaly. Tak plná srdce – a přede tiše Sme dleli chvíli za mnohou, An zraky tvé se bloudit zdály Tou krásnou nebes oblohou. I děla’s ke mně, zda-bych nechtěl Tvou znáti milou hvězdičku? A již, abych ji snáze viděl, K ní zpřímila jsi ručičku. 151 „Tam zrovna štíhlým nad topolem, Co vypíná se proti nám!“ – A pak jsi tázati se jala, Zda jakou já tož hvězdu mám? Ne jednu, dím, ba krásný párek, Tak dlouho, co tě dívko znám; Leč tak daleko, tak vysoko, Já hvězdy svoje nehledám. Při tom jsem s nevýslovným citem V milostná tvoje očka zřel; A že’s mně dobře rozuměla, Tvé ruky tisk mi pověděl. 152
LIX.
Druhdy s ní jsem chodíval Druhdy s ní jsem chodíval
 Na procházky ku večeru; Teď však, co nás dělí dál’ Samoten se z města beru. Slunko hasne; veský lid Skončil denní práci v poli; A dech Páně, svatý klid, Rozkládá se po vůkolí. A když z dálky „ave“ zní, Pobožně tu v chůzi prodlím, A jak jindy, chodě s ní, V tichu sám se „zdráva’s“ modlím. 153
LX.
Když po práci hledám lože, Když po práci hledám lože,
 By mě posilnilo mdlého, Prv se loučím s tebou Bože, Pak s divenkou srdce mého. A co ještě duše bloudí V té myšlénce sladké – dvojí, Na lože se sníček vloudí A mě pojme v náruč svoji. Aj tu ve snách vidím sebe V lepotvárných panen kruhu – Každá jako anděl z nebe, Jako Víla z rájských luhů. 154 A jak zraků potočím – Kdož popíše divy nové? V kole jich svou dívku zočím, V roušce bílé, lilijové. Svatební se vínek září Na spanilé hlavě její; A již s ní mě ku oltáři Zpěvy družek provázejí. Již tu se znamením kříže Kněz v taláru zlatém stojí; Již nás slovo svaté víže – Již jsme svoji, věčně svoji! – Však nastojte! spánek tichý Jitrem prchá s mojich víček; A já vidím, že jen lichý Se mnou si pohrával sníček. 155 Předc pak čáka jemnou mocí V nesmělé se zdvihá duši, Ana v sladkém snu té noci Dobu příští pravdy tuší. A že lidem krásní snové Přicházejí ode Boha, Za ten sen k modlitbě nové Má pokorně kleká noha. 156
LXI.
Už ti s lkáním, děvo, píši, Už ti s lkáním, děvo, píši,
 Jak mi den tu zdlouha mizí, Kde se lidé ve všem liší, Cizí mrav a řeč kde cizí. Teď to cítím, beze tebe Jak cizejší mojí lásce Přichází i samo nebe, I to slunko na své scházce. Zde mně noc je nejmilejší, Kde ni zraku, ani sluchu Nevadí už věci vnější, A já zřím jen tebe v duchu. 157
LXII.
Slavné Bedřichovo město Slavné Bedřichovo město
 Chová pamětného dosti: Já jsem zatím prohlédnul si Povrch jeho památnosti. Dlouhé třídy, pěkné stavby, I tu smutnou řeku Sprevu: Ale hezkou, jako ty jsi, Neviděl jsem žádnou děvu. A když tak jsem v běhu ztrávil Prvního dne horkou půli, Hlad a žízeň ponoukaly Ohlédnout se po tabuli. 158 Obědval jsem; ale ký-to Oběd bez tvých milých žertů, Kde tvé cukrové hubinky Scházely mně ku desertu? – Předce hostinské to místo Ode mne buď vděčně jmíno, Neb tu pro našince mají Žernosecké dobré víno. Hle! už sklepník rusovlasý Čechu Čecha na stůl staví – Nuže, dívko na Jizeře, První sklenku na tvé zdraví! – 159
LXIII.
A když přišlo jaro zas, A když přišlo jaro zas,
 Pocit měl jsem sladkých bolů: Zpomínal jsem, jak v ten čas Trhali jsme růže spolu. Teď, trvám, mé dívky hled O zahrádku málo dbává; Snad že jejích růží květ Dozráv, tiše opadává. – Co to? Z kraje od jihu, Tam kde mého srdce druže, Přiletěl mi na knihu Jeden lístek milé růže? 160 Snad, kdy jejím sádkem vál, Od ní tento lupen žhavý Na hebounké křídlo vzal A mně dones’ vánek hravý?....hravý?... 161
LXIV.
Předc jen touto dolinou Předc jen touto dolinou
 Nejmilejší jest mi cesta, Kde, jak u nás, lučinou Řeka táhne podle města. Hle, tam řídí loďku jun, Vlny lehkým veslem čeře: –– Tak jsem doma s dívkou člun Kolébával po Jizeře. Co jsme mnohdy ztropili Sladkých žertů, milých smání, Druha druh jak zkropili U laškovném veslování! 162 Má panenka posavád Doma k známým tokům chodí; A když léto pálí, snad V kristalu se chladném brodí. Já, kdy z oněch stran který Přijde mráček, se ho táži, Zdali z tokův Jizery Také svou vlažičku váží? Rce-li „ano“, prosím jej, By ji na mne skropil dolů, A co z vlasti dobroděj Schladil žáry mého bolu. 163
LXV.
Jak se z oné skály Jak se z oné skály
 Dva praménky lejí, Tak snad pro mne doma Slzí očka její. Když jsem s ní se loučil, Ona slzy lila; A tu sladkou rosu Moje ústa pila. Věru, před odchodem Na dalekou pouti Posilu jsem lepší Nemoh’ naleznouti. 164 Kdekoliv se teď mi Dvě studánky jeví, Na mysli vždy mívám Ona očka děvy. 165
LXVI.
Když někdy toužím osamělý Když někdy toužím osamělý
 V pošmourných zdech své tiché cely, Tu k smutné chvíle potěšení Hledávám lék ve básní čtení. I nejraději k našim chodím, Ač německými nepohodím; Leč pobyv s nimi na čas krátký, Je nazpět kladu do příhrádky. Pak vyndám ze psacího stolku Ten pošlý z našich srdcí spolku Milostný list tvých, dívko, tahů, A zcela vzdám se svému blahu. 166 A jaké z obojího čtení Nabývám denně přesvědčení, To, původe těch sladkých chvílí, Mé péro tobě sdělit pílí: „Že v básních časem chvíle dlouhá, Života smeť a prosa pouhá; A naopak že v prose žije Panenská často poesie.“ 167
LXVII.
Když jsem po prvé se loučil Když jsem po prvé se loučil
 S prahem domu otcovského, Tatíček mě napomínal, Bych se chránil všeho zlého. Matička mi udělila S křížkem svaté požehnání: „Nech tě Pánbůh na tvých cestách Ode všeho zlého chrání!“ Milenka mi na rozcházce Políbení vroucí dala – „Nezapomeň lásky naší!“ Zašeptla a zaplakala. – 168 Obsah vážný slov oteckých, Křížek s požehnáním matky, A to dívčí políbení Jsou mi draho tři památky. Mnoho slova otce mohou; Onať v pokušeních učí, Kudy kráčet, abych nekles’ Moci hříchu do náručí. Nad slova ta víc pak může Matky křížek s požehnáním; Činíť, že se na všech cestách Tovaryšstva zlého chráním. Nejvíc děvy líbka sílí: Nevím, kdybych nemiloval, Zdali bych se po vši dobu Ctnostně tak a dobře choval. 169
LXVIII.
V stinném chládku růžového loubí V stinném chládku růžového loubí
 Již jsme déle na myšlénkách dleli; Tu bič práskl, a poštovní trouby K rozchodu jsou zvuky vybízely. A červánkův růže na západě Sestry své tu kolem celovaly, Any ještě ve lupénků chladě Nerozvité, sladký spánek spaly. I dím: „Poupě, jež tu sladce dřímá, A čím v krátce bude, sotva tuší, Dívko, tvojí, ježto rovně jímá, Jest podobno přemilostné duši. 170 Stero lístků poupě má v svém lůně, Stero blánek srdce ve svém krytu; Každý lístek chová poklad vůně, Každá blánka drahý poklad citů. Ty a ono! Kdož mi říci s to je, Až budete u rozkvětu státi, Koho bude ladná mysl tvoje, Koho vůně květu okřívati?“ Mlčela’s; tvá hlava ve dlaň sklesla, Ale duch můj v oka tvého hvězdě Slova postih’, jež mi čáku hlesla, Že, co chci, se dovím po příjezdě. – A již po druhé poštovní trouby K rozchodu jsou zvuky vybízely: Ruky tisk jen – a již ven jsem z loubí, A již kvapem koně ujížděli. 171 Dvě jsme luny a dvě slunce jeli; – Jak za mílí tratila se míle! – A než po druhé červánky mřely, Dojeli jsme žádaného cíle. Kdykoliv pak růžemi se nebe Zardělo, myšlénky moje zpátky V rozpomínce na růži a tebe Zalétaly rády do zahrádky. Viděl já tě, jak jsi tamo stála Před milostnou růží pod altánkem, Jak ji sluncem oka svého hřála, Jak ji schlazovala vzdechů vánkem. Viděl tě, a má tu mocně k tobě Zňala plamenná se peruť touhy: Než nadarmo! k té milosti době Stál mi v cestě ještě úkol dlouhý. 172 Úkol, jejž mi drahá máti dala V poslední hodince svého žití, A jak ctíval jsem, co rozkázala Pokud živa, chci i nyní ctíti. V práci té svatou mi vůlí dané Dvě mi kouzla stála ku posile: Na nebi – duch matky milované, Na zemi – duch tvůj, mé dítě milé. A hle, pod praporcem dvojí síly Zdaru dáno mému předsevzetí: I zpružil jsem ducha lehkou píli, Bych jen brzo mohl domů jeti. – Zas červánkův růže nebe vroubí, Jako tehdá při rozchodu době; Zas pobízí zvuk poštovní trouby, A již vůz mě nese zpátky – k Tobě. 173 Dvě jsme luny a dvě slunce jeli; A než mřely po druhé červánky, Koně v známou třídu zajížděli, A já stanul u zahradní branky. Sotva skočím, zpitý touhou, dolů, Ty’s co laňka už mi vešla vstříce, A mě, kde jsme v posled dleli spolu, Přímo vedla k růžové besídce. A tam růži mladou ulomivši Mně ji s uzardělou tváří skytla, Řkouc: Zde růže, slabé poupě byvší Před odchodem tvým, dnes právě skvítla. – A co vůně z mladé růže chvěla Jako libé zefyrečků vání, Z párku růží, jimiž ty se rděla Zál dech lásky v sladkém celování. 174
LXIX.
Dušinko má, když mně ponejprv Dušinko má, když mně ponejprv
 Osud popřál tě viděti, Juká se se mnou změna dála, Vyřknouti má se ústa bála; Ty’s mi uvízla v paměti. A od té krásné, zlaté chvíle Myšlének mých a citů píle, Kde Jizery se vlny dmou, Unášela mě – za tebou. A jako poupě dechem jarním Cit můj se vymkl z dřímoty; A co jsem nikdy nezakusil, Teď jsem to těžce nésti musil, To trapné břímě samoty. 175 Jalov a pustý byt mi býval; A co jsem druhdy v lásce míval, Nemohlo poutat mysl mou, Jež chtěla stále – za tebou. Květinky mé a můj slavíček, Jehož mě druhdy vábil zpěv, A knihy – moje dávné družky – Dělat se zdály mi pohrůžky, Tajíc bolestný, tichý hněv. Ach já si jich tě málo všímal, Co blahý cit mou duši jímal, Že’s nezhrdla milostí mou, A dala jít mi – za tebou. A když k horám se slunko bralo, Neb líbalo se s dennicí, Tu veden bůžkem mladé lásky Hledal jsem nové si procházky, Obecnou minuv silnici. 176 V myšlénky mé hned rým se vloudil, I divno-li, že pak zabloudil Co píseň ve komnatku tvou Milostný lístek – za tebou. A teď jsi má! jaká to rozkoš, Ze chotí svou tě zváti smím; A jak mi teskno, smutno bývá, Když místo nás a čas dělívá, A já u stolku sám sedím, Kdyby tě Bůh volil mi vzíti, Nechtěl i já bych déle žíti; V moc jeho dal bych duši svou, A šel drahá tam – za tebou. 177
LXX.
„Pro slovo,“ díš, „a pro nic více?“ – „Pro slovo,“ díš, „a pro nic více?“ –
 Ba právě, pro to jediné! Proto mi hněvem planou líce, A bolem stůně srdce mé. Z úst laděných jen ku hře lásky, Co k sladkodeché hudbě stroj, Nehezky znívají předházky, A v mysli budí nepokoj. Věz, dotud sídlí milostenky A láska mezi manžely, Dokuď se v ňadra mladé ženky Duch svárlivosti nevtělí. 178 Tvá jindy mysl tichá byla, Co v jarní noci růže sen; O vyznej, že’s se přenáhlila, A já budu zas potěšen. – Ach ano! už tají se žhoucí Stud v oka tvého sklopení, A tvářemi slza kanoucí Tvé lítosti je znamení. V nebeském slzy této zjevu Se nejlíp srdce zaručí; I tedy nechme, žínko, hněvu, A radší pojď v mé náručí. Jak dechem jediného slova Hněv náhle mohl v plápol zjít: Tak jediná jej může znova Slzinka lásky uhasit. 179
LXXI.
„Nad naším hněvem slunce nezacházej!“ „Nad naším hněvem slunce nezacházej!“
 Ta slova sobě pamatuj; Je na vrch domácího blaha sázej, A k nim, co živa, věrně stůj. Je pravda, člověkem že vládnou chyby; Však běda, v nich-li setrvá; I ve hněvu se zlato lásky tříbí, Jen hněv ať dlouho netrvá. Ne mrak to černý bývá, ale mráček, Jímž znoj se pouti lahodí; Z hněvíčka jen se a ne z dlouhých rvaček V manželství luznost vyvodí. 180 A s večerem když ku klekání zvoní, A luna počne jemně plát, Nech její mírní paprskové roní I v city naše mír a lad. Modlitbu vroucí vezměm ku pomoci, Ta vyprosiž nám sladký sen; A po tiché a blahokojné noci Nám vzejde ráno bez mračen. 181
LXXII.
Dvě jsou kouzla, jimiž všehomíra Dvě jsou kouzla, jimiž všehomíra
 Svatá ústa mluvívají ke mně, A mou duši kojí blahojemně, Když se do ní bol a hoře vtírá. První: k Bohu průvodkyně – víra; Druhé: láska, milostenka země; A jim zasvětil jsem po vše vrémě*) Zpěvy já a hudbu moje lyra. První zírám nebes ve blankytu; Druhou, milá! v oka tvého třpytu. A tak chráněn dvěma idealy, Přes to zhoubné času vlnobití, Skrze písčiny a skryté skály Pevně řídím loďku svého žití. *) vrémě = čas.
182
LXXIII.
Jaké práce mne to druhdy stálo, Jaké práce mne to druhdy stálo,
 Když, co láskyplné srdce cítí, V slova básně chtěl jsem přiodíti! Než, mé péro předc nic nenapsalo. Tu mé oko tebe uhlídalo, A ty’s jala se mi dovoliti, Někdy jednu z oněch písní vzíti, Na sta jichž tvé srdce zakrývalo. Ach což na sta! tisíce jich kryje: Vzdechy tvoje – to jsou elegie, Každý zvuk tvé mluvy – sladká znělka; A tak písní, jaké já kdy pěl, Ty jsi všech milostná skladatelka, A já nic, než – opisovatel. 183
III.
LISTY JARNÍ.
[185]
I.
Přitáhli čápi z jižních lesů, Přitáhli čápi z jižních lesů,
 Přelítli šťastně moře obě, A přírodě matičce k plesu Přinesli přemilostné robě. Robátko krásné jako bůže, Jež vzalo původ v nebes ráji; Na tvářičkách mu živé růže A v očičkách pomněnky hrají. Do vínku jemu čápi dali Ty nejkrásnější jara skvosty, Co v zemi rodné naskládali – Slunéčka lesk a vonné rosty. [187] Takové dítko rajských květů Matičce krutá zima vzala; Že bolem odumřela světu A v ledy srdce pochovala. Teď k prsoum zase tiskne robě, A rozjihem jí srdce skáče, Že v rozkoši po dlouhé době Ponejprv zas potůčkem pláče. A čápi dále vzduchem letí, A budí lesy, budí háje; A probuzené ptactvo světí Sladkými zvuky příchod máje. 188
II.
Teskný byl a smutný hled Teskný byl a smutný hled
 Před nedávnem do přírody; Všude ležel sníh a led – Mrtvoly to živé vody. Šedý závoj rozestřen Jako příkrov po nebesku; Nebyla to noc ni den – Neměliť jsme slunce lesku. S holých stromů k lepším hrám Pěvci na jih zaletěli; A ten Boží krásný chrám Přírody stál osamělý. 189 Ai tu věčné lásky dech V tělo mrtvé sladce vanul: A hle! v jeho údech všech Nový, jasný život zplanul. Již co zlaté lampy svit Na nebi se slunce jeví; V malé chvíli počnou znít Také ptactva milé zpěvy. Již se jako zbožný kněz K blankytnému nebes stánu Bohumilý skřivan vznes’, By pěl chválu světa Pánu. Na to zvučně odevšad V ty skřivánčí antyfóny Míchá zpěvný háj i sad Své chorální sladké tóny. 190 Též tu v trávě podle cest, Snad že kouzlem oněch hlásků, Vidím cudně, skromně kvést Pomněnku a sedmikrásku. – Věru, měl by člověk hřích, Kdyby nechtěl venku dlíti: Jemu-ť roztál led a sníh, Jemu přišlo ptactvo, kvítí. Nuže, pojďte všichni sem, Kde při vstání jara z hrobu Oslavuje zmladlá zem Velkonoční svatou dobu! 191
III.
Nevím, co se rozhněvaly Nevím, co se rozhněvaly
 Slunéčko a země, – Slunéčko své žhoucí paly Skrylo za hor témě. Zem pak zahalila v sněhy Krásy své a vnady, A v srdéčku místo něhy Uhostila chlady. – U mne a mé sladké děvy Na dni do nejvíce Čítají se lásky hněvy, U nich – na měsíce. 192 Od počátku listopadu Až po jarní dobu, Živila zem lásky zradu A slunéčko zlobu. Posléz, nechtíc toho vření Déle snášet muku, Dobré slunko k udobření Dalo zemi ruku. Vystrčilo svou hlavičku Přes lesy a skály: A ve stuhlém země líčku Rychle hněvy tály. A čím plamennější líce Bralo slunko na se, V bývalé se víc a více Zem jevila kráse. 193 Už tu zřel-bys, jak pomněnky Jejích krásných očí Láskomluvné dva praménky Sladkou vláhou mocí. A jakých jen v nebes ráji Oko zírat může, Na sličné jí tváři hrají Lilije a růže. Posléz tím je země vítá, Že jak pro milence Z ostatních mu kvítků splítá Milohezké věnce. A to ve mně budí víru, Že čím delší hněvy, Tím se milostnější v smíru Úkazové jeví. – 194 Milé slunko! přec pak zcela Vzdej se zemi-krásce, Aby zima vymízela V životě i lásce! 195
IV.
První máj! – To milé heslo světí První máj! – To milé heslo světí
 Příroda v svém velkolepém sále, Světí slavně, jak-by o přijetí Šlo zde vítaného toužně krále. Ovšem, král že celé květné říše, Chtě zde trávit roku milší dobu, K přírodě – královské paní spíše, Veda s sebou svého panstva zdobu. Což tu zříti u malebném zjevu Rozmanitých kvítků sličné druhy! Všecky přišly novém ve oděvu Barvami planoucím lesklé duhy. 196 V předu všech král lehkou chůzí kráčí, Jinoch svižný v zeleném taláře; Kadeř rosou vínek mu otáčí Tkaný z paprskův a slunce záře. A kdy v květném se ukáže sále, Aj tu jak-by dechem všehomíra Zniklá hudba k jeho cti a chvále – Divokrásná počla ouvertura. Vichr s vánkem střídajičně dují V zádumčivé Eolovy struny, Ježto Víly v noci upředují Z stříbrných paprskův tiché luny. Les a skály dadí echo znící, Bouře šum; a proudův katarakty – Přírody ohromní kapelníci – Hudbu řídí obrovskými takty. 197 K dokonání libé harmonie Znějí ptactva jemnodeché hlásky, Tak že u veškeré hudbě žije Shoda krásy jen a shoda lásky. – A jak já mám, chuďas, přispět k plesu, Nejsa mistrem na nižádném stroji?... Nuže! k oslavení celku nesu Jako proslov tuto báseň moji. 198
V.
Ráno máje, raničko, Ráno máje, raničko,
 A ty jarní vnady Abych písní oslavil, Šel jsem do zahrady. Dole hezký, svěží drn; S hůry květy voní; – Proto jsem se usadil Mladou pod jabloní. Knížku vytáh’, tužku vzal, Chtěje verše psáti; Ale Musa nechtěla Dnes mi k vůli státi. 199 Ač jsem dosti napínal Básnické své síly, Zůstaly přec lístky ty Prázdny po vši chvíli. V tom slunéčko na papír Své paprsky slalo, A nade mnou v jabloni Ptáče zazpívalo. Na to vánek líbezný V naníženém letu K těm paprskům se stromu Snesl hrstku květů. Tuším, že ta kvítenka, Co milostné zkázky, Vzala s sebou s jabloně Ony ptačí hlásky. 200 Tak, co já se ubohý Po myšlénkách troudil, Milý máj se samoděk Do mé knížky vloudil. 201
VI.
Ty víš, proč rád se vzdávám plesu, Ty víš, proč rád se vzdávám plesu,
 Kdy pučí v nově sad i háj, A zelená se roucho lesů: Jeť doba lásky – mladý máj. Ty také víš, že ze všech znění, Jež nám přináší vesna v jev, Mně nade zpěvy ptactva není: Jeť mluva lásky – jarní zpěv. Ty také víš, že mezi kvítím, Jímž vesna vnadí lidstva hled, Kdy růži zřím, nejvíce cítím: Jeť známka lásky – růže květ. 202 A nyní pohleď kolem sebe: Ta země krásná jako ráj, A nad tebou to modré nebe....nebe... Vše provolává zkvětlý máj. A nejluznější máje zdoba – Slavíčka zpěv a růže květ, Už nás pozývá sládce oba, Obejmout láskou celý svět. 203
VII.
Když jsem vyšel prvním dnem Když jsem vyšel prvním dnem
 Milostného máje, Již tu v rouchu zeleném Stály louky, háje. Když jsem druhý den vyšel, Ze svěžího dřínku Podle vod jsem kvésti zřel Sličnou upomínku. Když jsem vyšel po třetí, Již i ze zahrady Bylo mílo viděti Mladých růží vnady. 204 Tak nám sama vesna dí V oné barvě trojí, Že se ráda s nadějí Věrnost, láska pojí. – Pak jsem dlouho nemoh’ ven, Klesna do nemoci, Zřel jsem, jak se dlouží den, A se krátí noci. Slunko vzešlo, zašlo zas, Měsíc rohy střídal: A já celý letní čas Doma lůžko hlídal. A když byla oudům zpět Síla navrácena, A já vstoupil v Boží svět, Ach, jaká tu změna! 205 Po pomněnce při vodách Nikde sledu více, A růžičkám v zahradách Povadnuly líce. Jenom jako prvním dnem Milostného máje Ještě v rouchu zeleném Stály louky, háje. – Tak hle zeleň dochová Našemu se hledu, Až ji zima pochová Do sněhu a ledu. A každinký stromu list, Co mi k nohoum padne, Chová písmo, znáš-li číst, Pravdy bezevadné: 206 „Věrnosť, láska – křehký květ; Jen ta dcera nebe – Naděje – i v onen svět Doprovází tebe.“ 207
VIII.
Sotva jaro zavítá, Sotva jaro zavítá,
 Již tu myslí čilou Všecko strojí místečko Pro rodinku milou. Stráň vystýlá měkký drn, Potůček mech tenký; Ona pro violky květ, Tento pro pomněnky. A pod strání mladý keř Trnem chrání lůže, Aby mohly pokojně Dychat na něm růže. 208 V zahradách a na sadě Každá stromu snítka Chystá milé místečko Pro lupen a kvítka. – Blažený, kdo stejný cit Může s vámi sdílet! Jej vždy sladce zakochá Do přírody výlet. Ve mně však ty pohledy Truchlé city budí, A mě z ráje přírody Do samoty pudí. Tam ten ptáček nevinný, Co si hnízdo robí, Neví, že mně hlavní tesk Lije do útroby. 209 Netušíť, že jaro mé Pomalu již vadne, A já ještě hnízdečko Nesmím stavět žádné. 210
IX.
Ještě chci ty jarní zdoby Ještě chci ty jarní zdoby
 Slavit písní jedinou, Než pod vládou příští doby V kraji našem pohynou. A tak béři do zpěvánky Šumný háj i květný sad, Ptactva zpěv a jemné vánky, A potůčka milý chlad. Kdo ví, až i v tomto dolu Bude žíci letní znoj, Zda-li nevypráhne spolu Skrovničký mých písní zdroj. 211 Pak snad někde v lípy stínu, Kde jsem druhdy jaro pěl, Ulehnu si k odpočinu, Abych o něm líbě sněl. 212
X.
Ptáče zpívá, jak je k tomu Ptáče zpívá, jak je k tomu
 Jarní krásy milé nutí: Slunka lesk a zeleň stromů, Kvítků dech a rozvinutí. Tak i já jsem jaro zpíval – Jeho slasti, jeho tesky, Jak mě k tomu sladce vzýval Jeho úkaz milohezký. Zpěv-li můj se komu zlíbí, Na to již se méně táži: Nech si jeho ctnost a chyby Každý dle své chuti váží. 213 Vímť, že každé lidské dítko Dnů chladnějších při objevu Vzalo radš by jedno kvítko, Než mých deset jarních zpěvů. Předce pak, až venku stísní Zemi krásnou led a znoby, Pomní lec-kdo v této písni Na milejší jarní doby. 214
IV.
LISTY NOČNÍ.
[215]
I.
Tebe chtěl jsem v písni vroucí, Tebe chtěl jsem v písni vroucí,
 Noci čárná! opěvati, Však tu počal slavík tlouci, A já zůstal mlčky státi. Všecko, co v té době krásné Bylo smyslům na objevu – Nebe, luna, hvězdy jasné – Znělo ve slavičím zpěvu. Slavík v čarodějném tluku Vtělená je báseň noci; A kdo nemáš lepších zvuků, Nezávoď s tou pevnou mocí. 217 Nejen takém u závodě Že-by zpěv tvůj došel smíchu, Ty bys také na přírodě Dopustil se, pěvče, hříchu. 218
II.
Slunce shaslo; zvěř se dávno Slunce shaslo; zvěř se dávno
 Odebrala do svých skrýší: V přírodě tak ticho, slavno, Jako v mrtvé duchů říši. Jenom hnusní netopýři – Černé to myšlénky noci – Nad hlavou mi drze víří, Jak-by jí se chtěli zmoci. Darmo však se pokoušejí; Nejsemť z počtu oněch lidí, Co noc k vůli hříchům bdějí, Jichž se ve dne páchat stydí. 219 Aniž z oněch, co se plíží, Kde je odlehlejší cesta, Až se kupec tudy sblíží, Veza drahý náklad z města. Jak té luny světlo cudné, Má je čistá duše vezdy; A myšlénky moje kludné, Jak ty tam planoucí hvězdy. Se slavíkem, jehož znějí Sladké písně v lesním stánu, V tiché noci nejraději Chodím zpívat světa Pánu. 220
III.
Nedivím se, že tak mnozí, Nedivím se, že tak mnozí,
 Když zachází jasný den, Příchodu se noci hrozí, Jíž já bývám potěšen. Nemocný, jejž boly víží Vlastních oudů na lůže, Když se doba noci blíží, Radovat se nemůže. Zlosyn prv se má co báti, Když se na obzoru tmí: Neb mu nikdy nedá spáti Nepokojné svědomí. 221 Jenom kdo se těší v zdraví Na těle i na duši, Když se doba noční staví, Jí se báti nemusí. 222
IV.
V poli rád se procházívám V poli rád se procházívám
 Z rána nebo z večera; V noci raděj v člunu splývám Přes hladinu jezera. Zřím-li vzhůru – aj! tam plují Luna, hvězdy oblohou; Zřím-li dolů – pobleskují Světla ta mých u nohou. Tak zakoušet noci mohu Dvojnásobně lahodu: Jednou – hledě na oblohu, Po druhé – sem na vodu. 223 Když pak slavím leskot luny A hvězd miloskvoucí pluk, Plesně tu a dumně v struny Lije mých se písní zvuk. A hle! od protějších lesů, Lehkým křídlem nesena, Vane zpět k modrému plesu Zpěvu mého ozvěna. Jaká shoda! Všecky zjevy Noci krásné zdvojené: Dvoje nebe, dvoje zpěvy Z jednoho vždy pramene. Nuže světla na nebesku, Vám posílám vlastní zpěv; A ty světci těch odlesku Přijmi zpěvu mých ozev! 224
V.
Jen prodli se mnou v té besídce, Jen prodli se mnou v té besídce,
 Ta dnešní noc tak krásná jest: Bělostná luna stříbro leje, A v to se kmitá zlato hvězd. Ty hvězdiček jsi milovnice, K nimť toužné zraky pozvedáš: Budem si o nich povídati, An hovor ten ty ráda máš. – Ve knihách mnohý mistr učí, Že hvězdy dálné světy jsou; Že světlem se od slunce šatí, A padajíce že se trou. 225 Hezčejší ale já pohádku Ti mohu, dívko, sděliti: Z let pacholetských od matinky Nosím ji v srdci, v paměti: Jsou hvězdy jiskry z oka Páně, Jimiž své nebe posypal, A takto vševidoucnosti své Planoucí známky zemí dal. I kázal jim, by péči měly O nás – jeho to podobu, A člověka na pouti jeho Z kolébky vedly ku hrobu. I hned se jaly hvězdy dělit O Božstva sličné obrazy: Je mile chránit před škodnými Těla i duše úrazy. 226 Tu k dítku jako anděl strážce Spolítla jedna hvězdička; Neb otec ještě doma není, A lehnout šla si matička. A když se modlí otčenášek, Než ulehne do postele, Hvězdičky pacholátku svítí Co jasné lampy v kostele. Hochům a dívkám ony mírně Ukájí bolný srdce žal, Když který jim za tiché noci Zradu své lásky žaloval. I těm, kdož bez viny se souží, An lehkoperá spánku moc Ostatní tvorstvo mile chrání, Hvězdičky chodí na pomoc. 227 A kdo co věrný ctnosti přítel Svou mysl hříchem neškvrní, Tomu ve spánku jemným leskem Zapouzí trapné, černé sny. A v poslední hodince jeho Ty milé, lesklé hvězdičky Sladíc mu odchod usednou si V plačících přátel slzičky. A po smrti mu s nebe pošlou Sestřičku jednu na pomoc, Ta mu k věčnému z mrtvých vstání Tmavou osvítí hrobu noc. 228
VI.
Jemnodyšná, sladká noci května, Jemnodyšná, sladká noci května,
 Jenž mě blažíš mocí tajemnou! Tobě dím to, že z tvých sester jedna Odňala mi drahou matku mou. Ve tmu chladnou pohřbila ji hrobu, A já záhy, neboh, osiřal: Aniž byl, kdoby v tu trapnou dobu Kojit jal se srdce mého žal. Nevím, noci, ty-li slz kdy více Na upráhlá kvítka rosila, Než jich já lil na uvadlé líce Té, jež pod srdcem mě nosila. 229 Rci, zda máť to má tam dolů jemně Shlíží na mne v luny leskotu? Zdaž to ona, ježto mluví ke mně Ve slavíka toužném klokotu? Ano, ona v mírolibém zjevu Ke mně slétá na tvé peruti, A mně šeptá bolův na úlevu Sladký sníček v tichém zasnutí. Pročež, bych i probudiv se k ránu Trávil smutný jako jindy den, Tebe žehnám, noci, že mou ránu Aspoň na čas mírní blahý sen. 230
VII.
Bolestnou slzu cítím v oku, Bolestnou slzu cítím v oku,
 A tesk mi jímá útrobu, Kdy s břehu zírám ve potoku Svou noční temnou podobu. Ach, jak ten luny pablesk hravý, Jejž v toku zřím u sebe plát, Tak svitne lampa u mé hlavy, Až budu jednou v rakvi spát. 231
VIII.
Ty měj si den a slunce záři, Ty měj si den a slunce záři,
 By, po čem stálé tvoje zření, Ty lopotil se v potu tváři, A množil statky své a jmění. Mně milší doba, když se sníček Na vedrem spráhlou zemi sklání, Když v svitu luny se větviček Slavíka touží klokotání. Den v trudném lomozu a hluku, A v stálé po výdělku tísni Překáží jemnějšímu zvuku, A nedopřívá zdaru písni. 232 Noc má však dcera míru jesti, A jemný odlesk oné doby, O nížto smrtelníku věstí Tajemnou báji tiché hroby. A v noci má co ruka píše, A v noci má co ústa pějí, Je slabý ohlas z oné říše, Kde věčné chvály Tvůrci znějí. 233 IX. Pozdě již; tma ve všech oknách; Jen tam ve chaloupce chudé, Jako bludná hvězda noci, Zakmitá světýlko rudé. – Co to? V duchu tak se táži, Že v ten sprostý, tichý stánek, Přítelem jsa dobrých lidí, Nezavítal ještě spánek? Snad tam otec, aby lehčej Uživil své četné roby, Nedostihem píle denní Nasazuje noční doby? (V horách.) 234 Snad že matka při kahánku Pozdním šitím zrak namáhá, Aby před zimou a deštěm Skryla dítek těla nahá? Či snad, Bože! kdos tam hlady Na smrtelném loži vzdychá?....vzdychá?... V odpověď mi nad tím oknem Sýček smutně zakulichá... Duši mou tu hrůza jímá; – Já pak ještě chvíli prodlím, Dokavad se za ubohé Otčenášek nepomodlím. 235
X.
Tak byla krásna ona noc, Tak byla krásna ona noc,
 Když myslí dumnou přemítaje Zhynulých věků v divné báje A zlých i dobrých duchů moc, Jsem pozdě bloudil tminou háje. A kde praménka skrze mech Se hnaly vlnky stříbropěnné, Tam mne starožitného kmene Povábně zvaly na nocleh U klenbu větve rozložené. 236 Ku slaďounkému zasnutí Nemohl vzývat milší stánek: Semť vonný zápach nesl vánek, A s lehkošumných perutí Na moje víčka kropil spánek. A usnuv měl jsem divný sen: I slyším hudby jemné hrání, Já k zvonků z dáli zní klekání, Když vstává či zachází den – Půl život v tom, půl umírání. A spolu patřím stromy brát Na sebe lidský tvar a zření: Peň v trup se, větve v údy mění, A roucho sobě každý v chvat Utkává listův ze zelení. 237 Čekám, co dál se bude dít – Tu počne vůkol šepotání, I vzplane zář, a v jejím plání Jevisko divné bylo zřít: A v onu stranu vše se klání. I poznám, že to lesní duch, Jenž tady o půlnočním tíše Prochází půdu vlastní říše, By každého tu vážil dluh, A přísně trestal, co je v hříše. Velebný, předůstojný kmet: Postava cele nadčlověka – Vlající vlasy bělší mléka, A vous, jenž stíní jeho ret, Pohádka zdá se mnohověká. – 238 Všude se na mžik zastaví, A jeho tváře mírné zjevy Tu jasní slast, tam mračí hněvy, Jak toho obsah rozpravy S jednotlivými háje dřevy. A první strom se mluvit jal: Zde byla z rána chudá žena Porodem dítka postížena; A já jsem nemluvňátku dal Drv na kolébku z mého kmena. A já, až půjde v šírý svět, – Rostoucí vedlé mluví křoví – Zde vyhnalo jsem pupen nový, Z něhož by vzrostla v proudu let Podporná berla poutníkovi. 239 A já, vynáší sosna jev, Až dojde cíle zdejší pouti, By mohl sladce spočinouti, Stařečku prkna na rakev Přislíbila jsem poskytnouti. A břízky stojí podle ní, – Nejmladší dcerky v celém háji – A z jejich úst ty šepty vlají: My pro dům Páně v slavné dni Daříme zdobu svěžích májí. Též jarý dub v té řadě stál A myslí mužnou takto řečí: Já na oštěpy k burné seči Tuhé toporce přichystal, A drva k jilcům ostrých mečí. 240 Jen osyku pojímá strach, I počíná se celá chvěti: Já v tvář ti nesmím pohleděti; Neb tudy bloudil samovrah, A život skončil na mé sněti....sněti... A blíž a blíže duch ten šel; Teď u praménku staví kroků; l zavzní crkot šumných toků: Jda tudy poutník žízeň měl, A já mu dopřál čerstvých moků. A nade mnou hlas hovoří: Zde chovám pěvce pohostinnu; A za dne do chladného stínu, Jejž vedro slunce umoří Pozývám chodce k odpočinu. 241 A ke mně duch: Kdo za noci Prostranstvím lesní říše bloudí, Jej rovně moje právo soudí; Rci, jakých pramen ovocí Z tvých činů člověčenstvu proudí? – Ta vážná slova pověděv, Na mne pohlíží jemnopřísně. Já na to mužně: Zvukem písně, Jíž hájů tvých mě učí zpěv, Nešťastných skájím trud a tísně. I nevím, co jsem ještě prál; Duch ale, když jsem dopověděl, Za chvíli dlouhou na mne hleděl; Blahý mu úsměch v oku plál, A na rtu dík – leč slova neděl. 242 A nežli končí noční pouť, Nad hájem ruce vážně sklání – Zda ku zmaru či k požehnání, Kdo můž v té chvíli uhodnout?... A všecko kleká ku pokání. Pak vane lesem divný ruch: Tu jako plesný hlahol stromů, Tam bolů ryk a praskot lomu, Konečně pádný, temný buch, Jak rána třeskutého hromu. A v buchu tom se probudím....probudím... Vše ticho, jenom větřík duje; Nade mnou bledá luna pluje, A v dáli půlnoc hukem svým Klášterní zvon mi oznamuje. 243 I vzchopím se, a samoten Pospíchám domů tíší lesní, An ještě obrazové děsní, Jež byl vykouzlil noci sen, Rozháralá mi ňádra těsní. A cestou cit mě divný jal: An stromy vůkol v síle svěží Jak dřív své k nebi týmě věží, Na nížto vrah byl dokonal Osyka zvrácena tu leží....leží... A darmo hledám jistoty, Či s námi jen tak snové hrají, Či v nich se moci vyšší tají? A bloudě v tichu samoty Zpomínám často na noc v háji. 244
XI.
Již je půlnoc: všecko vůkol Již je půlnoc: všecko vůkol
 Odpočívá v jemném tiše; Čarotajným listu šumem Příroda v svém spánku dýše. Jenom já tu v šeru luny Kráčím s pozdním noci duchem, Slavné ticho mrtvé doby Ruše pádným kroku buchem. Jak daleko zraky stačí, Nikde ani živé duše: Tak jen poutník nocí němou Bez soucitu dále kluše! 245 Předce ne: tam pode skalou, V hlubokého dolce klínu, Ozývá se touže dobou Jednotvárný rachot mlýnu. A v ty mlejna mnohobdělce Drobnodobé, rychlé ťuky Divnou shodou přizvukují Kroků buch a srdce tluky. A jak tamo pod kolami Vlnošumných do peřejí, Tak do proudu slzí mých se Smírné lesky luny lejí. – Nuže srdce, nemluv více Pozdní pouti o nehodě; A ty noho s chutí kráčej Dále noční ve přírodě! 246
XII.
Ad vocem: Ankona r. 1856.
Svatá noci, matko Spasitele! A ty hvězdo, jenž jsi spásy cestu Značila třem králům k svatu městu, Postuj déle ve své záři skvělé! A jak blízkým zemím Izraele, Tak i v smutné naše kraje nes tu Svatou záři svého blahověstu – Mezi duše Kristu odumřelé. Ještě po dnes žije lidí dosti O křesťanské lásce v zatmělosti. Ach! to velký toho věku žel, Že, kdybys ty ku Samaritanu Lásku jevil, jak Syn Boží chtěl, Na tě vrhnou za to trest a hanu. 247
XIII.
S Bohem, temná dcero nebe, S Bohem, temná dcero nebe,
 S pableskem tvé svaté krůny, Tkané z hvězd a zlata luny – Již opouštím, noci! tebe. Mnozí divili se tomu, Že tak rád v tvé říši dlívám, Tebe kochám, tobě zpívám, A se pozdě vracím domů. – Vždyť i pohled jasné noci Jako den má krásy svoje: I z jejího tekou zdroje Duším léky blahých mocí. 248 Nejen v slastech, ve bolesti Také leží kouzlo vnady: A rci, komu dáno tady Bez obého život vésti? – Šťasten, kdo už musí bdíti Noci dlouhou v truchlém tesku, Když mu v jedné hvězdy lesku Čáka lepší doby svítí! 249
V.
LISTY ROZPRAVNÉ.
[251]
Dcera pluku.
Byl skončen boj. A český pluk Odehnal nepřítele; A v táboře byl ples a hluk, A žití převeselé. Leč sem tam oko zkaleno, A lec-kde v tichu lkáno; Neb mnohé kleslo rameno, A mnohé srdce zkláno. [253] „To krušný byl, však slavný den!“ K vojínům praví vůdce, „Však buďme každý připraven K nastávající půtce! Nepřítel nedá pokoje; A nežli vzejde ráno, Kdo ví, zda z nova do boje Nebude bubnováno.“ – A z kola vyjde děvice, A zvolá: „Vůdci sláva!“ I lítnou zhůru čepice, A všecko volá: „Sláva!“ A na vůdcovo znamení U radostnějším hluku Zas rozlehá se ležení: „Nech zdráva dcera pluku!“ 254 A vůdce k ní: „Ty dnešním dnem Jsi byla anděl v seči; Leč chraň se příště životem Oddávat v nebezpečí. My otci tvému na svou čest Zavázali se věrou, Že o tebe chcem péči vést, A zvát tě pluku dcerou.“ „„O již mně nebraň, pane můj! Věz, Bohu že a králi Jsem zasvětila život svůj, A úmysl můj stálý!“” „Tím děláš otci v hrobě čest: Však pomni, milé dítě, Ty neznáš boje spád i lest... Což, kdyby zajali tě? –“ 255 To nenadálé zpomnění Zatřáslo duší její: Studem se tvář jí rumění, A oudy hrůzou chvějí. Svůj váží věk a pohlaví.....pohlaví... Než náhle z jejích tváří Vymízla chmúra obavy, A chrabrost v oku září. A hlasem pevným k pluku dí: „Vy zvete svou mě dcerou, A o mne bdít jste ručili Vojenskou ctí a věrou: Nuž, kdybych padla v zajetí, Již o to péči mějte Vší mocí dívce přispěti – A na to přísahejte!“ 256 A přisahali, kdo tu stál, Zvednouce k nebi ruku, A hlahol plesný v kole vál: „Nech zdráva dcera pluku!“ – Ba věru jak v pradávný čas Na děvu z Orleánu, Tak zřeli s úctou nyní as Vojíni na tu pannu. K ní každý zasedával rád, Když sladké písně, pěla, A knír si hladil stár i mlád, Když komu natáčela. A v boj-li její buben zněl, Jak dnes to bylo zříti, Tu každý třeba do pekel By vážil za ní jíti. – 257 I přišel večer, přišla noc: A vůdce k spaní káže; Ves tábor jala spánku moc, Jen sem tam chodí straže. Však děva dlouho nespala; A jak tu leží tiše, Její se duše zabrala V myšlénky jiné říše. A zticha šeptá její ret: „Matička má je v hrobě, Již tomu bude hezkých let – Já byla outlé robě. Tatíčka mého urvala Nepřátel krutá střela; A já tu sama zůstala, A záhy osiřela. 258 Je pravda, pluk se celý svou Zavázal otci věrou, Že bude bdíti nade mnou, Co nade vlastní dcerou. Co ale ze mne bude dál, Ví Bůh jen vševědoucí –“ Tak dumá, a své duše žal V modlitbu lije vroucí. Pak usnula. A divný sen O příští době snila....snila... An náhle rána na buben Ji ze sna probudila. A co to zří? Zda kruh nebes Už ranní plane zoří? Nastojte! toť na blízku ves Nepřátel rukou hoří! 259 A vše bojovně hlaholí, A všecko volá k zbrani; A již tam vojska zápolí Na rozložité pláni. A naše vojsko jako lev V nepřátel řady seče; – Však žel, i jeho drahá krev Již z mnohé rány teče. A než-li na hor temeno Vystouplo bílé ráno, Již mnohé kleslo rameno, A mnohé srdce zkláno. A ještě zuří krutý boj V nerovné, divé půtce; A ještě náš se drží voj, A v středu jeho vůdce. 260 Však síle počtu nelze přec Na déli odpor klásti: Ach, v boji tlumném našinec Již počíná se másti. Nastojte! již se rozléhá Žalostná polem zpráva, Že naše vojsko podléhá A na útěk se dává. Však náhle mine strach i třas – An v boji tom a hluku Kouzelný rozléhá, se hlas Rekovné dcery pluku: „Vzpomeňte své si přísahy!“ Tak provolá, a letí Co anděl hrůzy u vrahy Samochtěc do zajetí. 261 I vznikl ryk a zbraně tluk, A boj byl neslýchaný: Na nepřítele hnal se pluk K vysvobození panny. A byť i vrh’ byl korouhev V nepřátel tlupy vůdce, Nelil vojín-by pro ni krev, Jak pro děvu v té půtce. A dlouho trvá krutý boj, A dlouho se tu kolí; I chábne ten i onen voj, Leč nikdo nepovolí. – Tu ještě ráz! a konec dán Je válečnému vzteku; Nepřítel zcela překonán, A vojsko na útěku. – 262 Leč děva statná v zajetí Zu bitvu za prohranou. Žalostnou byla obětí, A padla pomsty ranou. Tam na bojišti podle těl Ostatních leží panna; Na jejích tvářích smrti běl, A prsa kopím zklána. A k druhům smutným vůdce dí: Již o hrob slušný dbejte, A s veškerou vojenskou ctí Tu pannu pochovejte. A každý z vás ten řídký děj Rekovné dcery pluku K památce vděčné dochovej I pozdnějšímu vnuku!“ 263
Potrestaný krádce.
Dívka bloudí o samotě, Hluboce si vzdychá; Ruku tiskne ku srdéčku – Praví, že ji píchá. Přijde Jeník, jí se lekne: Lenko, co se děje? Očko slzou zakalené, Bledé líce tvé je! „Ach ty Bože! jaké věci Na světě se dějí; Člověk ani doma není Jisty před zloději. 264 Od té doby, co’s byl u nás, Divně se mi dělo; Jako-by mi v každém koutku Něco scházet mělo. Hledám, všecko přehazuji, Nic však nepohřeším; „Bláhová! toť bludy jenom,“ Tak se v mysli těším. Pak ulehnu do postýlky – Oči spánek mine, Vstanu zas, a prohledávám Ještě koutky jiné. A jak hledám, ach tu ruka K srdci zabloudila; Bože! jak se já tu lekla – Půlka pryč ho byla. 265 A co při tom nejdivnější, Že za ten den celý Žádného jsme mimo tebe U nás neviděli. Můj Jeníčku roztomilý, Nevzal ty’s tu půli? Máš-li ji, o vrať mi ji zas; Učiň mi to k vůli.“ – Měl tu půlku Jeník šíbal, Musil ji však vydat; A že kradl, za to ještě Srdce své jí přidat. – 266
Pěvec.
Když slunéčko zacházelo, Den se skláněl k večeru, Pěvec s harfou putovával K tichounkému jezeru. K tichounkému od té doby, Co doň poklad jeho skles’ – Děva krásná, – když ji člunek K staveničku lásky nes’. Hladinou teď pěvec pluje, Lehce kolébá se člun; U nohou mu veslo leží, Ruka bloudí zlatem strun. 267 Ubohý! on hojné slzy V chladné vlnky prolévá, An k bolestným harfy zvukům Hrob své lásky opěvá. A ty vlnky nesou slzy, Nesou dál i zpěvu žal, Že se břehem, že se hájem Zvuk obráží ode skal. A kdo bloudí krajem břehu, A kdo dále v háji dlí, Každého žalostí srdce Zastená a zabolí. – Ve zpěvu a lkání pěvec Trvá často do noci; Ach a nikdo nepřichází S úlevou a pomocí. 268 A když nikdo nepřicházel, Vlnky se ho ujaly; Ony jemu vedle dívky Chladné lůžko vystlaly. – Slunéčko za chlum zachází, Den se sklání k večeru, Pěvec ale s harfou více Nepřichází k jezeru. A když zajde, nad jezerem Harfa temně rokotá; Nad hrobem prý dvojí lásky Osiřelá harfa lká. A kdo bloudí krajem břehu, A kdo dále v háji dlí, Každého žalostí srdce Zastená a zabolí. 269
Žižka před Rabím.
„Zhůru k Rabí!“ Žižka velí; A již k vykonání trestu Pozdvihl se tábor celý Na osudnou k Rabí cestu. Po druhé tu Žižka v poli Leží pevným pode hradem: Tenkrát jej však vzíti volí Aneb mocí, aneb hladem. „Proklaté to hnízdo Rabí Jako trn mi v oku vězí: Přisámbůh, že čas je, aby Vymízelo z Českých mezí!“ 270 Takto zvolal Žižka hněvně....hněvně... Slyš, tu z hradu zafičela A již v jeho oku pevně Zabodla se zrádná střela. „Rány Boží!“ zkřikl vůdce; A lid zalkal ve bolesti: „„Kdo má, pane, dále v půtce Osiřelé stádo vésti?““ – „Však vy nejste osiřelí, Ani zrak můj tak je slabý: – Ještě dnes, tak Žižka velí, Musí padnout zrádné Rabí. Prál jsem, a zde důkaz máte, Rabí že mi trnem v oku; A však vy je potrestáte; – Vzhůru, bratři, ku outoku!“ 271 A jak rozkáceni lvové Na kořisť se drahou řítí, Tak se hnali Husitové Hradu pevná k vydobytí. A hrad padnul do jich moci Dříve, než-li bylo po dni; Jeho báň pak v tmavé noci Sloužila jim za pochodni. Nezřel Žižka plamen rudý: Ale krovů praskot věstí, Dobou tou že z České půdy Rabí vymazáno jesti. 272
Nevěra lásky.
Dívku měl; k ní láskou věrnou Jeho duše hárala; Ale dívka zradou černou Hocha lásku zklamala. Když to slyšel, k bledu lící Valila se proudem krev; A co cítil, těžko říci – Víc-li žalost, nebo hněv. Ještě jednou zašlé lásky Sladkomluvné důkazy – Drahé lístky, milé zkazky Srdcem truchlým prochází. 273 A kde jaké sladké rčení, A kde slza prolitá – Všecko v duše zanícení Ještě líbá, přečítá. Pak je dohromady váže: „Nech si je zas zpátky má!“ A než s nimi jíti káže, Na novo se zadumá. S čela mne si trudu vrásky, S oka hněv; pak temně dí: „Život jim dal plamen lásky, Zhyňtež tedy v plameni!“ A již první, druhé, třetí Třesoucí se pravicí V obět smírnou lásce letí Ve planoucí hranici. 274 V kterém lístku slza lpěla, Již byl ronil dívky hled, Mrouc bolestně zasyčela, Když jí dotk’ se pýře ret. A v němž děva líbku slala – Líbka v žhoucích plamenech Blahým skonem vyzývala Libědchnoucí, vonný dech. On pak sám pohroužen v dumy V plamen zírá tich a bled, A co jeho nitro tlumí, Jeví s půli kalný hled. A když ohněm pohlcený Poslední list dohořel, Ještě jinoch zamyšlený V rudý plápol dlouho zřel. 275 Až pak z hlubin srdce svého Zastenal a žalně vzdech, Že mu nelze pamět všeho Spola pohřbit v plamenech. 276
Sen.
Pozdní noc je. Matka ještě s dcerou Při kahánku sedí v tiché chýši; Dcera pláče hocha nad nevěrou, A matička její bolest tiší. „Nech děvečko toho bolestění, Však se zhojí tvého srdce rány; Já to říkávala, že on není – Krutý bídník – hoden mojí Hany. Pomysli, že tak to býti mělo, A že Pánbůh všecko k dobru mění....mění... Jdi si lehnout, duše tvá i tělo Potřebují stejně posilnění.“ 277 Na stole již světlo lampy mřelo, Když ji matka provázela k loži, A znamením křížku v bledé čelo Odevzdala do ochrany Boží. Dlouho bděla dívka; předc pak dříve Její víčka navštívilo spaní, Než ji nade oknem úpěnlivé Mohlo leknout sýce kulichání. Slyš, jak pták ten nade oknem kvílí! Snad že – smutný hlídač hrobů – tuší, Hrobní sen jak v tuto pozdní chvíli Zaujímá děvy tesknou duši. Zdáť se dívčině, že tvárnost hrobu Na se náhle její ňádra vzala, Aby nejmilejší duše robu – První lásku – do něj pochovala. 278 A již slyší zvonit umíráčkem, Již ji k hrobu doprovází hrana; – Ó jak odhodlaně vše a s tichým pláčkem Poslouchá i vidí spící Hana! V tom se probudí; a v důlku očí – Svědek snu té noci – slza lpěla; V tom i matka do světnice vkročí: „Vstaň děvečko, zvoní do kostela!“ – – Když pak spolu na mši svaté dlejí, Odpusť jí to Pane! že v tu dobu Častěji zabloudí mysl její S modlitbičkou ku své lásky hrobu. 279
Hrad Lipnický.
Na Lipnickém hříšném hradě Pevná věž je zbudována, K nížto nikdo klíče nemá Mimo zámeckého pána. A za kým se dvéře pomknou, Byť i sám to hradu pán, Klíčem uvnitř neotevře, A tam zajde pochován. – 280 Z hradu často vilný rytíř Harcovával na loupeže, A kde jakou dívku zlapil, Zamk’ ji tajně do té věže; Tam ji ku své hříšné choutce Na nějakou dobu kryl, A pak vášní přesycený Obět smutnou zavraždil. A již mnohou dceru v kraji Matka, otec oplakali, A již mnohé panny v hradě Jeho rukou za své vzaly. Dnes tu zas po dlouhé době Stojí prázdná ona věž: Proto vyjel krutý vilník Zase jednou na loupež. 281 Šťastný lov! hle, ukořistil Osamělou dívku v sadu, A na rychlém koni cválá S drahou tíží k svému hradu. „Bůh mi svědek! krásná panno, U mne máš se dobře mít, Na bohatém zámku budem Do skonání spolu žít.“ Tak se bídník Bohu rouhal. – A již krajinou se tmělo, Tak že žádné oko lidské V hrad je vjíždět nevidělo. Kročí u věž. V zmatku vilném Rytíř dvéře přirazil; V tom však již i prsa vilná Smrti třas mu omrazil. 282 Ve strachu a hrůze duše Nedotknul se více děvy; Tušilť, že mu ruku zmátly Spravedlivé Božské hněvy. A tak cnosti zde a hříchu Život záhy dokonán: Děva nesla duši v nebe, V peklo – hradu vilný pán. 283
Bitva u Lipska.
Táhne Bonaparte v hrdé pýše, Aby trůny vrhal v okovy; Ale běda! užuž celé říše Hroznou válku na něj hotoví. U Lipska spojencův vojsko stojí Rozloženo šíře planinou; Každý chová k rozhodnému boji Mocnou zbraň a mysl hrdinnou. Jesti ráno. Na východní straně Slunce plá co nebes korouhev, Červcem barvíc pluků lesklé zbraně, Ježto záhy bude barvit – krev. 284 Tré tam knížat nejmocnějších hledí Na divadlo slavné opodál, Divem jati dlouho slova nedí, Až pak ticho ruší Pruský král: „Tady bohdá dojde trestu vina; Mnohý-ť stropil Bonaparte pych; Vzav mi nejkrásnější břehy Rýna, Ještě na mne krutou válku zdvih.“ „Já pak mu,“ Rakouský císař vece, „Srdce svého poklad – dceru dal; A on úkory mi snoval přece A můj národ zbraní sužoval.“ „Já matičku-Moskvu s Kremlem zlatým“ – Mluví posléz pravoslavný Car – „Za oběť jsem podal ohňům zňatým, Abych předstih’ vlasti pád a zmar.“ 285 Na to kleknouc meče kladli křížem V nerozdílný činů velkých spoj. „Heslo naše: Bůh a vlast! – jím dvižem Proti odporníku svatý boj.“ Dořekli; a v malé chvíli děla Počla hřmíti z tisícerých tlam, Že se zem a nebes osa chvěla, Jak by hřímal hromovládce sám. A jak moře na skalnaté lomy, Jedni tak se na druhé tu trou; Mečův rázy a děl strašné hromy V svazek vešly s myslí hrdinnou. Válčeno den prvý, den i druhý; Krví teplou napájena zem – Mnohý-ť boj byl krvavý a tuhý – Rozhodným však nikdo vítězem. 286 A již slunce k západu se bralo....bralo... Viz tam francký hýbati se voj! Padla rána – vojsko na se hnalo – A teď nastal nejkrutější boj. Tisícerá opět hřmějí děla, Kulemi dští plný kouře vzduch, A jak klasy žnec, tak lidská těla K zemi kácí krutý války bůh....bůh... Netrvá to dlouho, a již zcela Poražen je nepřátelský vztek, A když noc perutě rozestřela, Bonaparte dal se na útěk. Na cestu mu svítí v tmavé noci Rudý plápol desaterých vsí; Pohřební co svíce francké moci A co svit radosti vítězí. – 287 A již s blahověstem na tři strany Knížata své posly hotoví: „U Lipska že na vždy porubány Francké meče jsou a okovy.“ 288
Šestinedělka.
Po neplodné dlouhé době Žena sebe matkou cítí; A muž hrozí: „Běda tobě, Nebudeš-li syna míti!“ A když přišlo ku porodu, Nebyl syn to, byla dcera; Muž pak nevinnému plodu Laje z rána do večera: „Dědice jsem žádal sobě Jmena svého a svých statků!“ A v té neukrotné zlobě Klne hříšně také matku. 289 A když dost se navysopil, Odšel, dveře pomkna v rázu, Aby vztek a žízeň ztopil Po hospodách v plném mázu. A když noc prohýřiv zpilý Navracel se domů k ránu, Slyš, tu umíráček kvílí....kvílí... Doma leží-ť matka v Pánu. Leží, leží – oči v sloupě – Tklivý obraz růže zbledlé; A jak této růže poupě, Usmívá se dítko vedle. Smrt a život vedle sebe!... Zjev ten dadouc ku pohledu Chtělo rozhřát dobré nebe Otce-muže srdce z ledu. 290 Ten pak nepocítil bolu – Nelítostník! – leda toho, Nevzala že matka spolu Dítě světa do onoho. A když pohřbil ženu-matku, Nedbal o domácí bydlo, Aniž toužil po děvčátku, Mysle nové na ženidlo. Sotva povysechla hlína Na nebožky mladém rovu, V statku vládla paní jiná – Vdovec oženil se znovu. Ach! teď krutší nežli posud – Nepodá-li nebe těchy – Čeká na sirotka osud Nevlídné i od macechy! 291 Na čeládku bez vší péče Odkázali dcerku oba; A tak přenešťatněpřenešťastně vleče Svůj živůtek chudá roba. Není-ť, kdo by dítko smýval, Kdo mu pral a sušil plínky; Není-ť, kdo by zapovíval Jeho tílko do peřinky. – Než, ký div to? Jedno ráno Sněhu bělší v stole plínky; Dítko čistě vykoupáno A zavito do peřinky. Vizte, jak tem andělíčkem Na kolébce tiše spinká, Jak když jindy syté mlíčkem Vkládala je tam matinka. 292 Boží pravda! neb-tě zřela S rájských končin matka dolů, A na dítko pohleděla – Pohleděla k svému bolu. Zřela-ť, jak tam krutí lidé S nebožátkem zacházejí, A jak pláči jen a bídě Zůstaveno dítko její. A již vyprosila sobě Milost na nebeském otci, Že v té šestnedělní době Smí je hlídat každé noci.*) *) Panuje-ť mezi lidem pověra, že, umře-li matka v šestinedělích, po celých šest neděl každé noci navštěvuje osiřalé dítko své a je opatruje.
293 A již dolů s nebe sstoupá, Pere mu a suší plínky; Vodu shřívá, a je koupá, A povíjí do peřinky. Pak je vlastním mlékem sílí, Činíc vše, co úřad matky; A když noc se k ránu chýlí, Do nebe se béře zpátky. A již mine druhý, třetí, Již i mine týden šestý, A matička ku dítěti Má se odřeknouti cesty. Tu svou v předposlední noci K věčné Lásce prosbu řídí, By je směla vyrvat z moci Srdceprázdných, krutých lidí. 294 Bůh ji slyšel. Po té době Ještě jednou s nebe sstoupá, A pak vzavši dítko k sobě Tam je v rose rajské koupá....koupá... Však i záhy rodiče ti Pocítili metlu Boží: Odepříno-ť na vždy dětí Jejich manželskému loži. A tak vedli při všem jmění Život bídný, život vrátký, Neobživnouc v sladkém jméni Otce on, a ona matky. Pak i v nelásce a sváru Ztrpčovali život sobě, Aniž byl, kdo-by je k stáru, Kdo je sílil v smrti mdlobě. 295 Ba i jejich pohřbu scházel Smutku jev a pohled lkavý; K hrobu jen je doprovázel Dědic – skrytě usmívavý. 296
Bílá růže.
Byl zimní večer. V teplé světnici Babička sedí v prostřed chasy mladé, Vřeténko šumné s tichou přeslicí Letošní len na tenké nitky přade. A na lavici mužské pohlaví Pořádá rudé světlo smolné dračky; I počnou tu večerní rozpravy, I počnou báchorky a povídačky. „A dnes je na babičce pořádek!“ Tak volali jsou děvčata a hoši: Babička ze zásoby pohádek Nejhezčí vyndala o Krákonoši. 297 „Pan Krákonoš má nedaleko sad, Kde jednou v roce, v Silvestrově noci, Vykvétá růže přepodivných vnad – To růže bílá, s čarnou lásky mocí. A kdo tu růži chová.– dívce hoch, A hochu dívka udělati může; Kde prosby hlas, kde pláč byl nepomoh’, Tam pomohla vždy ona bílá růže. Když já jsem byla děvče vašich let, Měl hoch mne rád: já na to málo dbala; Tu on si dobyl oné růže květ, A hleďte! já se v krátce za něj vdala.“ – To slyší Madlenka a slyší Jan, V nichž obou dávno city lásky zrají; Než strachem, aby nebyl oslyšán, Druh před druhem ty sladké city tají. 298 Teď oba myslí na té růže moc, Jíž sobě člověk lásky dobýt může: A zítra právě Silvestrova noc, A zítra pokvete tam bílá růže. – Je pozdě již, a domů jíti čas: Tu každé děvce svojí přástvu shání, A zítra, praví, že se sejdou zas, A na Madlence že je povídání. – Byl druhý den a Silvestrova noc; Jaká to venku bouře jest a vřava! Tak skučením a stonem roku moc – Starého roku to – dnes dokonává. Babička sedí v teplé světnici, A kolem ní se řadí chasa živá; Vřeténko šumné s tichou přeslicí V ten svatý večer ale odpočívá. 299 A na lavici mužské pohlaví Pořádá rudé světlo smolné dračky: I mají počnout dnešní rozpravy, A počnout báchorky a povídačky. „Však povídalka dnešní rozpravy, Madlenka naše tady ještě není! Možná, že zas ubožka churaví, A dnes je venku Boží dopuštění.“ Babička dí; než Jeník pozbyl klid, Myšlénky divné se mu v duši hostí, Zde nemá stání, musí za ní jít, Neb strašlivější tuší události. – Ba dobře měl, jeť prázden její byt; A – Pane na nebesích! – z domku k zadu Zří stopy čerstvé v šíré pole jít Tou stranou ku Krákonošovu sadu. 300 „O běda, Madlenčiny šlápěje! Osudné známky jejích outlých nohou! Ten slabý tvor! Ty sněhu závěje! – To musí schvátit dívku přeubohou.“ Tak s noční bouří stená jeho kvil, A za ní chvátá, by ji dostih v běhu, A s napináním všech, co stačí, sil Se brodí k předu ve hlubokém sněhu. Klopotný prsou tluk mu tíží dech, A nohy pozbývají věrné síly: „Ó, Pane mocný, jen mne ještě nech Dojíti šťastně k osudnému cíli!“– – A vkročil v sad....sad... Hle! v sadě keř suchý; A vedle něho – „svrchovaný Bože!“ – Tak vykřikl, a klesl bezduchý Podle Madlenky – sadu bílé růže. 301 A noční bouře sněhu závěje Roznesla přes pole a sad a lána, Zavála nočních chodců šlápěje, Zavála Madlenku, zavála Jana....Jana... Co zde se dalo, v teplé světnici Neměli žádné o tom pomyšlení; Až ráno zvěsť probíhá vesnicí, Že Madlenky a Jana nikde není. Z počátku každý v tom podílu bral, A ve vůkolí po nich pilně ptáno; A mnohý jejich osud oplakal, Až na ně posléz zřídka zpomínáno. A již se končil dlouhý zimní sen, A větérkové lahodnější váli; A již se blížil milý jarní den, A sněhy na polích a v sadě tály. 302 Tu lid přespolní v květnou neděli Na služby boží šel sem do kostela; A sadem jdouce ležet viděli Madlenky tam a Jana mrtvá těla. Tu teprv děvčata a chasníci Smutnému běhu přišli na příčinu; A hlasové šli po vší vesnici, Kladoucí na babičku všeho vinu. Babičku ale Pán Bůh miloval, A nežli sněhův zbavila se země, Ji na soud věčné lásky povolal, Shovívavější než to lidské plémě. Pak Madlenky a Jana mrtvoly Na svatém poli v jednu hrobku dány; A lidem v osadě a vůkolí Co smutný příklad pověr zpomínány. 303
Umrlce přísaha.
Skončen pohřeb, – a lid kráčí Krokem volným ze hřbitova; Tři pak z nich nejvíce pláčí: Dva sirotci, jedna vdova. A když přišli z chrámu Páně, Ach! tu nastal nářek nový; Po muži má dluh a daně Vdova splácet sousedovi. A byl soused člověk tuhý; Sotva oči zamkla muži, Již tu na ni přišel s dluhy, A tak po tři dni ji súží. 304 Co kde měla na hotově, Padlo všecko do nemoci; Věřitel pak chudé vdově Vyhrožuje práva mocí. „K večerou-li do haléře Celý dluh mu nezaplatím, Pravil, že mi všecko sbéře, Ba že snad i domek ztratím. A předc na smrtelném loži Můj mi pravil s potěšením, Domek náš a naše zboží Bez dluhů, a mým že jměním.“ Takto naříkala žena V duše trapném nepohodlí; Na to sklesla na kolena, A se vroucně k Bohu modlí. 305 Přišel večer; v světle slabém Zakmitával ohar svíce – Viz, tu krutý soused s drábem Z prudka vrazí do světnice. A jak do světnice vrazí, „Smilujte se nad ubohou!“ Vdova oupí, a se plazí Žebrajecí u jich nohou. Ale jako mramor chladné Bylo sousedovo líce: „„Zde jen moc a právo vládne; Já chci svoje a nic více.““ „Ale na smrtelném loži Můj mi jistil s potěšením, Domek náš a naše zboží Bez dluhů, a mým že jměním.“ 306 „„Nuže, když tak jistil tobě““ V chechtu hříšném soused praví, „„Nechať přijde a v té době Odpřisáhne, že jsem lhavý!““ Jak to vyřkl, klapla klika... A již mezi dveřmi čnělo Jako socha – nebožtíka Táhlé ve rubáši tělo. Sklenné oko, bledé líce – Tak tam stojí na tom prahu; A dva prsty u pravice Trčí k nebi na přísahu. Soused jako stěna zbledl; Hrůzu jeví jeho tahy; A již běží, aby zvedl Vdovu kleslou od podlahy. 307 Na to v hrozném duše zmatku Kvapí s drábem ze světnice; O dluzích však a jich splatku Nezmínil se nikdy více. Též se od té divné doby Vydřiduch ten lépe choval, A svých statků ze zásoby Chudým štědře uděloval. A když s tím se loučil světem, K staré křivdy napravení Vdově té a jejím dětem Odporučil všecko jmění. 308
VI.
LISTY RŮZNÉ.
[309]
Modlitba básníkova.
Ty’s byl při mně, když jsem uveden Z temna nežití byl v jasný den; Ty’s měl o mne láskyplnou péči, I když přestali mě svíjet v táč, Ačkoliv jsem ku Tvé chvalořeči, Slabé dítko, neměl – nežli pláč. Ty’s byl při mně, když jsem v chvatu let Dorůstaje počal znáti svět; Ty’s mi prál, že lásku za mzdu ctnosti, Na hřích pak že hněv a metlu máš; A v té době já již s pobožností Modlíval se k Tobě – Otčenáš. [311] Ty jsi ve mně! Tvé to nadchnutí, Ježto cítím v struny dotknutí. A nech zpívám pravdu, ctnost či krásu, Vím, že trůj to Tvého Božství zjev, A již v tom své duše zírám spásu, K Tvé že slávě ladím vlastní zpěv. Budiž při mně! až mi prošlý čas Bude hlásat umíráčka hlas; Až ten tichý anjel se mi zjeví, Jenž mě sprostí světa pohrom všech, A můj pláč i modlitba i zpěvy Rozplynou se v jeden mroucí dech. 312
Tož i já bych divy zpíval.
Lehko růži, v sladkém lůně Množit líbodechy vůně, Když se její ve korunce Koupají paprsky slunce. Aniž div to u lilie, Která nebes rosu pije, Že pak ze svého kalicha Medosladkou vůni dýchá. Kdyby nebeskými paly Moje prsa plápolaly, Kdybych rájský nektar píval, Tož i já bych divy zpíval. 313
Dvojí lůžko.
Mě pacholátko kladla máti, Když jsem plakával, do kolíbky; Slaďounké dávala mi líbky, A její milá písnička Přivedla v spánek očička – A já pokojně počal spáti. Pak u kolébky sedla máti; A mouchy-li z uzamklých víček Počaly shánět sladký sníček, Tu rozestřela nade mnou Matinka roušku zelenou, Že klidně moh’ jsem dále spáti. 314 Už dávno mrtva moje máti! A co můj spánek nyní ruší, Je horší nežli hejno muší – Starostí to a péčí roj V mé mysli budí nepokoj, Že teď mi nelze tiše spáti. Však ticho srdce! druhá máti – Rodička země – brzy tobě Ustele měkké lůžko v hrobě; A zelený, by’s klidně leh’, Ti zklene příkrov drn a mech; Pak budeš tiše, tiše spáti. 315
Naučení.
Když jsem já byl ve tvých letech, Mamon zlý mi pokoj nedal; A já ve dalekých světech Blaženosti ráje hledal. Ty však, synu, drž se navždy Nešalebné, jisté pravdy: Blah že ten, kdo v tichu pěstí Své domácí, skromné štěstí. Ach co já se, licho mámen, V světě šírém naplahočil! Věru, kdybych slzí pramen, Co mé spráhlé líce močil, 316 S prachem smíchal, jejž mi svály Větru dechy na sandály, Dalo-by to hlíny dosti K zahrabání vlastních kostí! 317
Na lípu.
S Bohem, strome věkoletý! V jehož stínu rád jsem dlíval, A sny sladké, jak tvé květy, O zhynulém blahu sníval. Pevně stůj v té půdy klínu, Jež ti dala vznik a žití, An mně ubohému synu Zemi rodnou opustiti. Však než půjdu, dovol, krátce Abych známky jmena svého Láskysnubné ku památce Vyryl v kůru kmene tvého. 318 Nechať nesem, jak se sluší Věropevné na přátele, Já tvůj obraz v smutné duši, A ty znak můj na svém těle....těle... Hoj, ký cit mě v této době Truchlosladce, divně provál? Jakobych tím jménem tobě I své tělo zapisoval. Tuším, že již doba lakví Z tebe čtvero prken sbíti, A mé ondy do té rakvi K věčnu spánku položiti? Staň se! Jako ve tvém stínu Blah jsem sníval v živobytí, Tak i v kmene tvého klínu Doufám – budu sladce sníti. 319
V trestu láska.
Dokávad jsem pod dohlídkou Otce stál a mateře, Prut nezřídka s notnou výtkou Jel mi na dél pateře. Na to mistři, učitelé Schystali mi horší trest; A já číval na svém těle Brzo metlu, brzo pěst. Nejkrutější ze všech ale Byly rány osudu, Když jsem brkna nenadále Z bludu padal do bludu. 320 Předc je všecky žehnám vděčně, Kdožkoli mě kárali; Oni-ť o zdejší i věčné Blaho mé se starali. Jedni vedli k chrámu ctnosti, Jiní k sídlům krás a věd; Všichni ale k blaženosti Pro tento i onen svět. 321
Návrat.
S vojenskými korouhvemi Vrací hoch se z ciziny, A již líbá svatou zemi Milované otčiny; Ani ve vsi, ani v městě Nepomešká na své cestě; Touha jeho kroky stále Žene dále. A již vidí známých věží Zlatoskvoucí vrchole, A již krokem lásky běží Přes pahýly, přes pole. 322 Žádné místo dřevné bavy Chůzi jeho nezastaví; Touha jej pohání stále K předu dále. A potká-li z rodné vísky Známého či přítele, Pozdrav jen a ruky tisky Vyměňuje vesele. Rozpravy nechává sobě K příhodnější milé době; Teď jej touha žene stále K předu dále. Již v radostném srdce tluku Zří otcovský drahý dům, A již vroucně líbá ruku Milovaným rodičům. 323 Počíná vypravování – Ale hoch nemá tu stání; Sladká touha žene stále Ještě dále. Oknem dívčina vyhlíží, Na milence čekajíc, A když hoch se vesel blíží, Jako laň mu letí vstříc. Radostná to byla doba, Když si padli v náruč oba; Tady hoch by zůstal stále – Nechce dále. 324
Lovecká.
Jak se mile na nebesích Rdíti patřím dennici, Již tu bloudím v polích, lesích, Na rameně ručnici; Vždyť pak druhé v světě není Nad lovecké vyražení. Řekněte mi, kde se více Budí ples a rodí smích, Sílí zrak a tuží plíce, Než to bývá na lovích? Ano, nad lovectví není Zdravějšího vyražení. 325 Nimrod, kníže velkých lesů, Jak nám praví dějiny, Tenkráte již k svému plesu Honívával jeleny; Věru nad lovectví není Dávnějšího vyražení. Hoj, co u nás někdy hostí, Co tu pánů od stavu! A ti všichni v myslivosti Nalézají zábavu; Vždyť pak nad lovectví není Panštějšího vyražení. Nuže lovme! kdo nám poví, Kde na nás počíhá smrt? Běda, koho jednou zloví Krvolačný tento chrt? Po takovém lovu není Žádného víc vyražení. 326
Opovržení.
Z domu šel jsem; ještě na rozcházce Mluvili jsme vroucně o své lásce. Růže dchnuly vůkol sladkou mannou; Slavík mutně tloukl na shledanou. Ona horké slzy prolévala; A když svou mi podobiznu dala, Sladce prála: Touto obětí Nech se láska naše zasvětí! –“ Na počátku bylo pilné psaní – Lístky přicházely na potkání; Však tu plamen její píle chladl, Ba i květ milosti v psaních vadl. 327 Mysl mou to počínalo másti Nevědoucí, zač si to má klásti, Až mi rčeno, že už děvčeti Vybaven jsem dávno z paměti. Domu spěchám, a k ní rovným krokem, Bych se měřil s mé milosti sokem; Ach tu zřel jsem čisté lásky věno Zlata kouzlem mrzce zneuctěno. Podobiznu – dar dřív drahocenný – Ku nohoum jsem vrhnul zrádné ženy, A mých žele vroucích objetí Zanechal jí kletbu v odjetí. – – Teď už vím – ach odpusť svatý muži! S mou-li písní jmeno tvé se druží – Jakovou ti srdce rváno mukou, Když jsi pod Sinaiem mocnou rukou 328 K zemi máchnul pravodatné desky, Jež co úmluvu psal hrom a blesky, Vida zlatému se teleti Vyvolený národ klaněti. 329
Žebrák a já.
Na té cestě, kudy chůzka její V letohrádek vede podle skal, Dva jsme dleli, smutek v obličeji: Chuďas já, a žebrák opodál. Nás podobné, myslím, boly trudí: Neodměnná láska mne – jej hlad; Oba rovně bídní jsme a chudí: Já mám srdce zedrané – on šat. A co tak rozjímám v truchlém duchu, Děvu sličnou vidím z města jít, Blížící se v lehkém chůze ruchu V onen lásky blahotajný byt. 330 U žebráka s okamžení dlela; A pak vlídně pohleděvši naň, Co v hedbávném sáčku zlata měla, V jeho drsnou vysypala dlaň. Na to o sklopeném oka víčku Podle mne šla chladně cestou dál; A já chudák ani almužničku Pohledu jsem od ní nedostal. Ty můj Bože! zalkám, zhledna zhůru, Kdo tvé plány může pochopit, Že jsi v andělskou tu blahostvůru Zapomenul vdechnout lásky cit! Takto já; a žebrák otrhaný Na kolenou Boha velebil, Že v ten ušlechtilý obraz panny Tolik blahé, svaté lásky vlil. 331 Odmlčím se; ale po té řeči Z duše mé se vyrval bolu tón: Ach, ta žebrákova chvála svědčí, Že jsem chudší mnohem nežli on!... 332
Štědrý den.
V štědrý den, kde dítky mají, Jesličky jim stavívají. My že dítek neměli, Jesličky jsme z kratochvíle Sobě samým stavěli. I hned patera prkénka Jsou ve schůdky zbudována, A v komnatce do výklenka Na podstavek dána. Ženuška mi k posluze Při té milé práci stála; Řádala kus po, kuse A mně podávala. 333 U malebném pořadí Pnou se skály v pozadí; Pode skalou z podlesíčka Hledí kaple poustevníčka. Tam ovocné stromečky Zelenaj’ se v sadě; Tu pastýř a ovečky Bloudí pohromadě. Stranou ze tmavého borku Strmí hrádek na pahorku; Podál město Betlem stojí. O stupínek asi níže Podobnější chlévku chýže; K ní pak táhne cesta dvojí: Jedna vede z městské brány, Druhá od protější strany; A lid všeho pohlaví Snáší hojnost potravy. 334 Po beránku, po kuzlátku Jedni nesou Jezulátku, Jiní žluté vánočky. Kteří nic či málo mají, U vchodu mu zahudají Na housle a hudočky. – Již se jasný andělíček Vznáší nad krovem jesliček. V zadu, majíc ohřívati Jezulátko teplým dechem, Zřít oslátko s volkem státi. K předu při chuďounkém loži, Na němž stláno kyprým mechem, Klečí pěstoun s matkou Boží. Jak tu zbožně vesele Klečí svatí manželé, Žehnajíce blahé době, Kde jim dáno Božské robě....robě... 335 „Teď tam Jezulátko dejme, A tak práci dokonejme!“ Dím, a z ruky ženky své Beru Božské Jezule; Krásné, jakby v jednom dítku Dlely vnady rájských kvítků, Jakby krása všech andílků Sloučila se v jednom tílku. – A co má je ruka třímá, Sladká touha, duši jímá. Tušímť nevýslovné štěstí, Jakéž bývá otci, matce, Jižto milý štípek pěstí Vlastní na zahrádce; Když se očka jemnoleská Dítka na ně usmívají, Když mu první slůvka česká Na ústičkách pohrávají – 336 A než duch můj ze hluboka Truchlých myšlének se vzchopí, Cítím, že mi z mutna oka Pramen slzí tváře kropí. Ženka má tu ke mně kročí, A hebounké, bílé rámě Kolem krku mého točí, Přemilostně zhlédnouc na mě. Pohled byl to, v němž se celé Tajemství dvou duší tají, V němž se tužby, přání, žele V nejsladčí cit rozplývají. – Očím, jež tak sladce hledí, Že nám zemi v ráje mění, Na místě vší odpovědi Dražší bývá políbení. A takou, hle, líbkou vroucí V bolest rány naší vlit – Kéž i stálý, nehynoucí! – Duše balsam – sladký klid....klid... 337 Jak jsme ještě v oné celi Nepohnuti, němi Na myšlénkách dlouho dleli, Nevím. Než, pak před jeslemi Jakby svatým před obrazem Klekli jsme pokorně na zem, A u dlouhém prodlení S upnutými vzhůru čidly Tam, kde všeho Dárce sídlí, Trvali na modlení. – 338
Alpské růže.
Zřím vás poprvé v svém živobytí, Alpské růže! a vám pozdrav nesu – Pozdrav lásky ode všeho kvítí Z našich polí, zahrad, luk a lesů. Jenom růže, stolisté i plané, Ač se o mé pouti dověděly, Nedaly mi zkazky milované, A se temným studu nachem rděly. Cítíly-ť, že královské své panství Po kraji když mocí rozkládaly, Vás, své sestry, semo do vyhnanství Jako bídné zločinkyně štvaly. 339 Místo stinných loubí – věčné ledy, Místo vánku – jejich zimné dechy Daly v družstvo vám a za sousedy, A za lůžko – tyto vlhké mechy. Dříve pak, než v kruhy pustých strání Vás ubožky hnaly do samoty, Odňaly vám přirozenou zbrani – Čarný dech a trnů ostrých hroty. Jak jste v hloubi takového trestu Vrstevnice našich růží klesly, Dějiny květinstva smutnou zvěst tu Na potomky pozdní nedonesly. To vás ale kvítka těšit může, Že vám přáno žít zde bezpečněji, Kdežto královské ty v kraji růže Před každým se človíčátkem chvějí. 340 Řídká zajde, smrtí přirozenou; Za poupaty již se ženou děti, Pak ji najdeš lec-kde pohozenou, A tak zašlou v květném mladoletí. – Nech pak už jste onu zkázu vzaly Vinou vlastní, aneb jiných zlostí, Vy jste příliš mnoho postrádaly, A jste hodny mojí outrpnosti. A když nepřítelky vaše pěním Oslavil jsem mnohdykráte více, Alpské růže! tuto píseň věním Vám, květiustva tiché mučednice. 341
Dozpěv.
Synů nemám; těch mi není Milostivým nebem dáno: Za to k mému potěšení Dcer mi hojně požehnáno. Často sám se divím tomu, Když se kochám v jejich kruhu, Jak as pošlo z téhož stromu Ovoce tak různých druhů? A to nejen podlé lící, Ne dlé zevní podobnosti – To se může rovně říci O jich duchu, o jich cnosti. 342 Kadeř rusá, oči modré, A ta jemnost bílé pleti – Věru na to děvče bodré Jesti mílo pohleděti. Tam zas havraní ta kštice, A ten zrak, co ohněm dýše, A ty temnorudé líce – Mužatky jsou zjevy spíše. Onu cudná zdobí pýcha, Tuto žert a jemná tklivost, Jinou krásí duše tichá, Jinou smích a švitořivost. Mnohá nemá žádné vnady, Ba ji hyzdí rodné chyby; Známo však, že dítek vady Rodičům se často zlíbí. 343 Ba to bývá mnohdy zříti, K dítkám slabým, ku nemocným Ze se oni více cítí Spiaty lásky poutem mocným. Tak i já se vinen dávám, Ve své že rodince milé – Slabý otec – překochávám Mnohé dítko zmrzačilé. Než jak různobarvé kvítky, Ježto jedna louka rodí, Tak mně moje vlastní dítky Všecky stejnou radost plodí. A by lásky rozdíl který Nepřicházel ani v slovu, Jednostejně moje dcery Jmenem sladkým „písně“ zovu. 344 A když umdlen prácí denní Duch můj touží po úlevě, Nalezá vždy zotavení V jejich mnohotvárném zpěvě. Ba i když se v tiché noci Na mne hrnou trudu tísně, Vděčný jsouce svému otci, Mysl mou mi jasní písně. Proto má vždy touha byla, Než-li budu sníti v hrobě, Aby každá pojistila Jedno lidské srdce sobě. Že pak moje skromné děvy Neumí než trochu zpívat, Musí pouze svými zpěvy Srdce ta si vydobývat, – 345 Nuže jděte, písně milé! Svět Slovanský dost je velký; A v něm žijí duše čilé, Jimž se zmílí české pělky. Jsouce všecky cudné děvy, Nebojte se kluzkých řečí; Po krajích, kde vládnou zpěvy, Nehrozí vám nebezpečí. K zvuků vašich jemné zbroji Mé též požehnání mějte; Chráněny tak mocí dvojí, Slovanskému světu pějte! 346 Obsah.
I. Listy příležitostné.
Tři slavné doby Rakouského domu3 Ku slavnosti stříbrné svatby Jejich cís. kr. Milostí Ferdinanda I. a Marie Anny17 Jeho Excellencí Leonovi hraběti z Thunu a Hohensteina25 Maximilianu rytíři z Obentrautů29 Zpomínka náhrobní Františkovi Lad. Čelakovskému33 Proslov k padesátileté slavnosti obnovení cís. kr. Jičínského gymnasia39
II. Listy milostné.
Růži zřel jsem v květném sádku48 Pod kopečkem kaple (nápěv od P. Tobiáška)49 Přede mnou tu děva stála51 Rad-bych věděl, zdali růže54 Ano vím už, čím to bylo55 [347] Ty vzore krásy dívčiny56 Když k nám zavítá květný máj57 V bílém domku u okýnka (nápěv od P. Tobiáška)58 Kdož je nezná, co nám srdce trudí61 Slavík růži o své lásce zpíval (nápěv od P. Tobiáška)63 Když jsem pod jejími okny šel64 O dnes mi láska blaho věstí66 Na milostné jara bůže (nápěv od P, Tobiáška)68 Když ondy šli jsme na procházku70 Divno, že to neuhodnou73 Dlouho tkvěla kůra ledu (nápěv od P. Tobiáška)74 Tvoje sestřička – v sadě růžička76 Kdybych já měl tolik hlásků77 Nelkej, že tě píchla včela79 Už vím, proč v první máje den80 Rád že hledím na slzinky (nápěv od P. Tobiáška)82 Když jsi pérem, sladké dítě (nápěv od téhož)83 Tady stojím, strmném na vrcholu85 Zpívat – a nemíti komu86 Nejprv sladkým slovem lásky87 Slunce dávno v moře kleslo88 Již jako chlapec jsem dělíval (nápěv od P.. Tobiáška)89 Všecky všude květiny91 V tom Jizerském oudolí93 Když o pomněnce vedu zpěvy95 Z lásky k nám sluníčko zlaté vstává96 Ranní slunko na obloze97 Země slzy rosí99 Když jsem tobě první kvítko dal100 Poslyš děvo, co se mi to102 348 Vyšli jsme si jednou spolu105 Překrásně slavík v houští zpívá107 Zdali ty jsi byla první109 Nenaříkej, že snad méně111 Že’s prý měla více hochů113 Vidíš-li mne časem dlíti114 Je těžko snášet bez bolesti115 Už pak dej si, děvo, říci118 Já o růži prosil121 Slunko s vroucím zakocháním123 Když v noci letní venku dlívám126 Ještě stůněš (nápěv od P. Tobiáška)129 Když pak s sebou vzali děvu131 Vím už, lípo, tvoje květy133 Zde jest ona hlučná třída135 Pryč jsi děvo! A tvá všady137 Ach to od ní psaní139 Různobarvé lisly beru141 Zdálo se mi, že byl Pánbůh143 Tvé oko – snivý lesk měsíčka146 Když jsem v době loučení147 Do tvé knížky abych kvítek vkladl150 Byl večer rozchodu151 Druhdy s ní jsem chodíval153 Když po práci hledám lože154 Už ti s lkáním, děvo, píši157 Slavné Bedřichovo město158 A když přišlo jaro zas160 Předc jen touto dolinou162 Jak se z oné skály164 349 Když někdy toužím osamělý166 Když jsem po prvé se loučil168 V stinném chládku růžového loubí170 Dušinko má, když mně ponějprv175 Pro slovo, díš, a pro nic více178 Nad naším hněvem slunce nezacházej180 Dvě jsou kouzla, jimiž všehomíra182 Jaké práce mne to druhdy stálo183
III. Listy jarní.
Přitáhli čápi z jižních lesů187 Teskný byl a smutný hled189 Nevím, co se rozhněvaly192 První máj! – To milé heslo světí196 Ráno máje, raničko199 Ty vis, proč rád se vzdávám plesu202 Když jsem vyšel prvním dnem204 Sotva jaro zavítá208 Ještě chci ty jarní zdoby211 Ptáče zpívá, jak je k tomu213
IV. Listy noční.
Tebe chtěl jsem v písni vroucí217 Slunce zhaslo; zvěř se dávno219 Nedivím se, že tak mnozí221 V poli rád se procházívám223 350 Jen prodli se mnou v té besídce225 Jemnodyšná, sladká noci května229 Bolestnou slzu cítím v oku231 Ty měj si den a slunce záři232 Pozdě již; tma ve všech oknách234 Tak byla krásná ona noc236 Již je půlnoc: všecko vůkol245 Ad vocem: Ankona r. 1856247 S Bohem, temná dcero nebe248
V. Listy rozpravné.
Dcera pluku253 Potrestaný krádce264 Pěvec267 Žižka před Rabím270 Nevěra lásky273 Sen277 Hrad Lipnický280 Bitva u Lipska284 Šestiedělka289 Bílá růže297 Umrlce přísaha304
VI. Listy různé.
Modlitba básníkova311 Tož i já bych divy zpíval313
351 Dvojí lůžko314 Naučení316 Na lípu318 V trestu láska320 Návrat322 Lovecká325 Opovržení327 Žebrák a já330 Štědrý den333 Alpské růže339 Dozpěv342
E: pk; 2002 352
Bibliografické údaje

Nakladatel: Uhlíř, Josef; Calve, Johann Gottfried; Haase, Bohumil
(V Praze. Nákladem spisovatelovým. V kommissí knihkupectví J. G. Calve-ho. Tisk c. k. dvorní knihtiskárny synů Bohumila Haase v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: [II]+352