Umrlce přísaha.

Umrlce přísaha.
Skončen pohřeb, – a lid kráčí Krokem volným ze hřbitova; Tři pak z nich nejvíce pláčí: Dva sirotci, jedna vdova. A když přišli z chrámu Páně, Ach! tu nastal nářek nový; Po muži má dluh a daně Vdova splácet sousedovi. A byl soused člověk tuhý; Sotva oči zamkla muži, Již tu na ni přišel s dluhy, A tak po tři dni ji súží. 304 Co kde měla na hotově, Padlo všecko do nemoci; Věřitel pak chudé vdově Vyhrožuje práva mocí. „K večerou-li do haléře Celý dluh mu nezaplatím, Pravil, že mi všecko sbéře, Ba že snad i domek ztratím. A předc na smrtelném loži Můj mi pravil s potěšením, Domek náš a naše zboží Bez dluhů, a mým že jměním.“ Takto naříkala žena V duše trapném nepohodlí; Na to sklesla na kolena, A se vroucně k Bohu modlí. 305 Přišel večer; v světle slabém Zakmitával ohar svíce – Viz, tu krutý soused s drábem Z prudka vrazí do světnice. A jak do světnice vrazí, „Smilujte se nad ubohou!“ Vdova oupí, a se plazí Žebrajecí u jich nohou. Ale jako mramor chladné Bylo sousedovo líce: „„Zde jen moc a právo vládne; Já chci svoje a nic více.““ „Ale na smrtelném loži Můj mi jistil s potěšením, Domek náš a naše zboží Bez dluhů, a mým že jměním.“ 306 „„Nuže, když tak jistil tobě““ V chechtu hříšném soused praví, „„Nechať přijde a v té době Odpřisáhne, že jsem lhavý!““ Jak to vyřkl, klapla klika... A již mezi dveřmi čnělo Jako socha – nebožtíka Táhlé ve rubáši tělo. Sklenné oko, bledé líce – Tak tam stojí na tom prahu; A dva prsty u pravice Trčí k nebi na přísahu. Soused jako stěna zbledl; Hrůzu jeví jeho tahy; A již běží, aby zvedl Vdovu kleslou od podlahy. 307 Na to v hrozném duše zmatku Kvapí s drábem ze světnice; O dluzích však a jich splatku Nezmínil se nikdy více. Též se od té divné doby Vydřiduch ten lépe choval, A svých statků ze zásoby Chudým štědře uděloval. A když s tím se loučil světem, K staré křivdy napravení Vdově té a jejím dětem Odporučil všecko jmění. 308