TŘI SLAVNÉ DOBY RAKOUSKÉHO DOMU.

Josef Uhlíř

TŘI SLAVNÉ DOBY
RAKOUSKÉHO DOMU.
[3] I.
Volení nevěsty. R. 1853.
Čtvero let, co sedí císař mladý Na dědičném všerakouském trůnu; S jménem děda um a jemnost vlády Dostaly se císařskému junu. Skvělý vavřín, udatenství znak, Velevládné Jeho čelo zdobí; Ale přemýšlivý dumný zrak Nořit zdá se do budoucí doby. „Věrní národové přejí sobě, By se jejich oddanost a láska Zjevila mi ženské ve podobě – Vavřín s myrtou spiala jedna páska. – [5] Ano; jen kde najít z počtu děv Onu přemilostnou, drahou duši, Ježby nesla velké lásky jev, Jak se k národu a k trůnu sluší?“ Takto dí; a orla zrakem stihne, Zdobu dávnou rodu císařského; A myšlénka blahostmi se mihne – Svatá jiskra nebes dusí Jeho. A již orlu, jenž mu v mnohý boj – Jako druhdy bohu Jovišovi – Blesky třímal na odpůrcův roj, Dává rozkaz takovými slovy: „Sluho věrný císařské mé říše! Už mi leť tam zhůru ku oblaku; A s té modrojasné vzduchu výše K nebi napni bystré šípy zraků, 6 Až mi z počtu stejnorodých děv Najdeš přemilostnou, drahou duši, Jež by nesla velké lásky jev, Jak se k národu a k trůnu sluší!“ Letí orel; a již s modré výše Dolů řídí velebystré hledy: K stranám – i kde ambra sladce dýše, I kde rostou věkovité ledy. A když v zemi družnou pohleděl, Kamo slunce spěje v růžném nachu, Na modlitbách děvu dlíti zřel Z královského rodu Wittelsbachů. A mu lehčejší je zrakem dlíti Ve slunečné na blankytu záři, Než v to zbožné oko panny zříti, Klečící tam Božskou přede tváří. 7 A jak růže nejmilejší zjev Veškerých, co země rodí, květů: Nejkrásnější vidí z počtu děv, – Dvora perlu – sličnou Elizbětu. A zas roučím letí křídlem dolů – Blahý posel tuzemského štěstí; Letí přímo zlatnu ku prestolu, A ta slova Zeměpánu věstí: „Jednu zřel jsem z Tobě rovných děv, Z rodu Wittelsbachů, krásnou duši; Ta můž’ nésti velké lásky jev, Jak se k národu a k trůnu sluší.“ – Když pak nová zjevila se zoře, Kníže do Bavorska volí cestu; A již tamo na královském dvoře Uchází se sličnou o nevěstu. – 8 A když přeradostnou tuto zvěst Po Rakousku roznášela zpráva, Hlučné z tisícerých vsí a měst Hřměla Františkovi čest a sláva. 9 II.
Příjezd a zasnoubení. V dubnu r. 1854.
Vzešlo ráno na obloze Boží – Nejkrásnější v dlouhém času běhu; A hle! diváků se zástup množí V kroji slavném na dunajském břehu. Nehledí však na slunéčka lesk, Planoucího jarem na východě; V západ hledí, odkud děla třesk Oznamuje příchod vzácné lodě. Jak ten Dunaj, aby hostům z venčí Zmílil příchod do císařské říše, Paprskami slunce čelo věnčí! – Jak se chová důstojně a tiše! – [10] Ontě ví, že ona vzácná loď, Ježto brázdí jeho hladké témě, Panovníku nese drahou choť, A Rakousku milou matku země. Loď přistála. – Ai tu na palubu – A lid s jásotem ten výjev světí! – Jakby žití svého ku cherubu, V náruč císař drahé dívce letí. – Já pak dím, že mladý říše rek Činem tímto v blahé lásky době V letopisech na budoucí věk Dobyl nejkrásnější lístek sobě. – Když pak v sídlo kněžna jíti ráčí, Div divoucí! – ve všech třídách města, Kudy lehká Její noha kráčí, Porostlá je kvítím každá cesta. – 11 S Ní, hle! k nám se vrátil blahý máj; A ten úkaz na budoucno věstí, Že pod Jejím žezlem nový ráj Bude stále ve Rakousku kvésti. Druhý den, když tisícerých zvonů Městem zaznívaly jasné zvuky, Tuším, že je sladkém u romonu Provázely všechněch srdcí tluky. Vědělť každý, že se v dobu tu Nejkrásnější, jejž kdy Vídeň zřela, Párek béře v slavném průvodu K zasvěcení sňatku do kostela. A když kněz nad Nimi ruce sklání, Aby neskonalé Lásky pramen Na Ně vylil svaté požehnání: Vešken zástup volá vděčné „amen“. 12 Národní pak ve posvátný děj Rozléhá se hymna z božných retů Bože Hospodine zachovej Františka a Elizbětu. 13 III.
Císařská rodina. R. 1855. (Dle obrazu.)
Ne nadarmo k nebes trůnu Věrný národ prosby slal, Aby císařskému lůnu Všemohoucí požehnal. Sotva v novém ptactva znění Rozléhal se jara zvěst, Skvělá Habsburskému kmeni Vypučila ratolest. [14] A již národ žehná době, V níž se první zaskvěla Dcera trůnu ve podobě Milostného anděla. Milý zor tu do komnatky, Kde jak růže k poupěti Sladce bloudí oko matky Ku milánku -– dítěti. Matka – obraz blahé lásky; Dítko – blahých nadějí, Když se očka mladé krásky Na matinku usmějí. A tu sladkou žití chvíli, A ten pohled dítěte Se vznešenou chotí sdílí Jasné oko knížete. 15 Ve prsou se Jemu hostí Netušené víry cit, Že i v kruhu domácnosti Může mocnář blaze žít. Ba, jak v této tváři trojí, Nevím, zdali krásněji V živý trojlist kdy se spojí Víra, láska s nadějí. 16 Ku slavnosti stříbrné svatby Jejich cís. král. Milostí Ferdinanda I. a Marie Anny dne 26. února 1856. [17] Ztichly, bouře; a jak květná brána Vzešla nad Rakouskem duha míru; Modla zpoury byla stroskotána, A duch vyšší hlásal zemím víru, Že bdí všemouhoucívšemohoucí ruka Páně Pomazanou králův nad hlavou, Ana posléz spravedlivé skráně Zdobí vítězstvím a oslavou. A v té době – odložilť už dříve Věncované láskou vlády veslo – Ferdinanda oko dobrotivé Od jihu se ke severu neslo; A v tvém, Praho, volil slavném hradě S Marií trávit ostatek svých dnů, Když ne správou – za to hojně sladě Darem lásky život Pražanů. [19] Plesej Praho! tato česť a věra Nejkrásnější svítězení předčí, Máš-ť, oč slavná města desatera Vedla marně úsilí a péči. I sám Dunaj toužil v první době Na panenskou tvoji Vltavu, Že mu vzala vlastní ku ozdobě Drahé perly – sídla oslavu. Než ta tužba byly lásky žely, Ježto proudily se kraji těmi; Rádi-by Je všickni byli měli – Milé Hosti – v srdci rodných zemí. Ba i samy zrádné živlů moci Chtěly lásku Jejich zkoušeti; – Nastojte! hrad slavný jedné noci Plamenův pad’ zhoubných obětí.*) *) Dne 20. února 1854 vypukl požár v královském hradě Pražském na Hradčanech.
20 Musil Vznešený Pán s Chotí drahou Ostaviti milované sídlo; I byl strach, by jinde, zhrdnouc Prahou, Jejich srdce byt si nevyhlídlo: Ai! tu vyšel hrad co fénix mladý Jejich dobrodějstvím z popele; A již Ferdinand a Marie tady Jako dříve sídlí vesele. A dnes právě k radostnému svátku Zvony ze všech věží slavně znějí; K stříbrnému drahých srdcí sňatku, Z dalekých sem krajin hosté spějí. Sama Vídeň, ježto prvé zřela Královského Panstva snoubení, V tvoje hradby, šťastná Praho vjela, S tvým by sloučila své modlení. 21 Nuže jdi, a duší vroucích přání Polož k nohoum Vznešeného Páru, A dne slavna k upamatování Vypros vzetí skrovničkého daru;*) Ty to víš, že nejmilejší Praha Jest Jim ze všech velké říše měst: Tož i tvá buď nejprvnější snaha, Podati Jim vděčných citů zvěst. – A ty vlasti má, jejížto půdu Protékají zdravonosné žíly, Nedopouštěj, by těch drahých údů Pomíjely záhy jaré síly. Ty Jim ambru snášej z vonných hájů, A z tvých polí lékuplný květ, Aby v zanikání blahých májů Nepočili těžké břímě let. *) Album, ježto bylo od města Prahy Jejich Veličenstvím podáno, a pro kteréž i tato báseň byla původně určená.
22 A vy vlastenci, a české děvy, Vám poroučím Jejich drahou duši; Jeden umem, druh milými zpěvy Odvracujte, Jejich mír co ruší. Hleďte kouzlem pravdy, dobra, krásy Ducha Jejich sladce jímati; Aby v jaré mysli dlouhé časy Mohli s vámi tu přebývati. Vězte, kde Bůh k vznešenému cíli Zří se vůli s božným srdcem pojit, Tam on rád vylévá pramen síly: On i vám dá blažší chvíle dojít, By, až v lůno uplynulých věků Ponoří se roků pětkrát pět, Mohl každý s duší plnou děků Jejich zlatou svatbu uvidět. 23

Básně v knize Básně: