TŘI SLAVNÉ DOBY
RAKOUSKÉHO DOMU.
[3]
I.
Volení nevěsty.
R. 1853.
Čtvero let, co sedí císař mladý
Na dědičném všerakouském trůnu;
S jménem děda um a jemnost vlády
Dostaly se císařskému junu.
Skvělý vavřín, udatenství znak,
Velevládné Jeho čelo zdobí;
Ale přemýšlivý dumný zrak
Nořit zdá se do budoucí doby.
„Věrní národové přejí sobě,
By se jejich oddanost a láska
Zjevila mi ženské ve podobě –
Vavřín s myrtou spiala jedna páska. –
[5]
Ano; jen kde najít z počtu děv
Onu přemilostnou, drahou duši,
Ježby nesla velké lásky jev,
Jak se k národu a k trůnu sluší?“
Takto dí; a orla zrakem stihne,
Zdobu dávnou rodu císařského;
A myšlénka blahostmi se mihne –
Svatá jiskra nebes dusí Jeho.
A již orlu, jenž mu v mnohý boj
– Jako druhdy bohu Jovišovi –
Blesky třímal na odpůrcův roj,
Dává rozkaz takovými slovy:
„Sluho věrný císařské mé říše!
Už mi leť tam zhůru ku oblaku;
A s té modrojasné vzduchu výše
K nebi napni bystré šípy zraků,
6
Až mi z počtu stejnorodých děv
Najdeš přemilostnou, drahou duši,
Jež by nesla velké lásky jev,
Jak se k národu a k trůnu sluší!“
Letí orel; a již s modré výše
Dolů řídí velebystré hledy:
K stranám – i kde ambra sladce dýše,
I kde rostou věkovité ledy.
A když v zemi družnou pohleděl,
Kamo slunce spěje v růžném nachu,
Na modlitbách děvu dlíti zřel
Z královského rodu Wittelsbachů.
A mu lehčejší je zrakem dlíti
Ve slunečné na blankytu záři,
Než v to zbožné oko panny zříti,
Klečící tam Božskou přede tváří.
7
A jak růže nejmilejší zjev
Veškerých, co země rodí, květů:
Nejkrásnější vidí z počtu děv,
– Dvora perlu – sličnou Elizbětu.
A zas roučím letí křídlem dolů –
Blahý posel tuzemského štěstí;
Letí přímo zlatnu ku prestolu,
A ta slova Zeměpánu věstí:
„Jednu zřel jsem z Tobě rovných děv,
Z rodu Wittelsbachů, krásnou duši;
Ta můž’ nésti velké lásky jev,
Jak se k národu a k trůnu sluší.“ –
Když pak nová zjevila se zoře,
Kníže do Bavorska volí cestu;
A již tamo na královském dvoře
Uchází se sličnou o nevěstu. –
8
A když přeradostnou tuto zvěst
Po Rakousku roznášela zpráva,
Hlučné z tisícerých vsí a měst
Hřměla Františkovi čest a sláva.
9
II.
Příjezd a zasnoubení.
V dubnu r. 1854.
Vzešlo ráno na obloze Boží –
Nejkrásnější v dlouhém času běhu;
A hle! diváků se zástup množí
V kroji slavném na dunajském břehu.
Nehledí však na slunéčka lesk,
Planoucího jarem na východě;
V západ hledí, odkud děla třesk
Oznamuje příchod vzácné lodě.
Jak ten Dunaj, aby hostům z venčí
Zmílil příchod do císařské říše,
Paprskami slunce čelo věnčí! –
Jak se chová důstojně a tiše! –
[10]
Ontě ví, že ona vzácná loď,
Ježto brázdí jeho hladké témě,
Panovníku nese drahou choť,
A Rakousku milou matku země.
Loď přistála. – Ai tu na palubu
– A lid s jásotem ten výjev světí! –
Jakby žití svého ku cherubu,
V náruč císař drahé dívce letí. –
Já pak dím, že mladý říše rek
Činem tímto v blahé lásky době
V letopisech na budoucí věk
Dobyl nejkrásnější lístek sobě. –
Když pak v sídlo kněžna jíti ráčí,
Div divoucí! – ve všech třídách města,
Kudy lehká Její noha kráčí,
Porostlá je kvítím každá cesta. –
11
S Ní, hle! k nám se vrátil blahý máj;
A ten úkaz na budoucno věstí,
Že pod Jejím žezlem nový ráj
Bude stále ve Rakousku kvésti.
Druhý den, když tisícerých zvonů
Městem zaznívaly jasné zvuky,
Tuším, že je sladkém u romonu
Provázely všechněch srdcí tluky.
Vědělť každý, že se v dobu tu
Nejkrásnější, jejž kdy Vídeň zřela,
Párek béře v slavném průvodu
K zasvěcení sňatku do kostela.
A když kněz nad Nimi ruce sklání,
Aby neskonalé Lásky pramen
Na Ně vylil svaté požehnání:
Vešken zástup volá vděčné „amen“.
12
Národní pak ve posvátný děj
Rozléhá se hymna z božných retů
Bože Hospodine zachovej
Františka a Elizbětu.
13
III.
Císařská rodina.
R. 1855.
(Dle obrazu.)
Ne nadarmo k nebes trůnu
Věrný národ prosby slal,
Aby císařskému lůnu
Všemohoucí požehnal.
Sotva v novém ptactva znění
Rozléhal se jara zvěst,
Skvělá Habsburskému kmeni
Vypučila ratolest.
[14]
A již národ žehná době,
V níž se první zaskvěla
Dcera trůnu ve podobě
Milostného anděla.
Milý zor tu do komnatky,
Kde jak růže k poupěti
Sladce bloudí oko matky
Ku milánku -– dítěti.
Matka – obraz blahé lásky;
Dítko – blahých nadějí,
Když se očka mladé krásky
Na matinku usmějí.
A tu sladkou žití chvíli,
A ten pohled dítěte
Se vznešenou chotí sdílí
Jasné oko knížete.
15
Ve prsou se Jemu hostí
Netušené víry cit,
Že i v kruhu domácnosti
Může mocnář blaze žít.
Ba, jak v této tváři trojí,
Nevím, zdali krásněji
V živý trojlist kdy se spojí
Víra, láska s nadějí.
16
Ku slavnosti stříbrné svatby
Jejich cís. král. Milostí
Ferdinanda I. a Marie Anny
dne 26. února 1856.
[17]
Ztichly, bouře; a jak květná brána
Vzešla nad Rakouskem duha míru;
Modla zpoury byla stroskotána,
A duch vyšší hlásal zemím víru,
Že bdí všemouhoucívšemohoucí ruka Páně
Pomazanou králův nad hlavou,
Ana posléz spravedlivé skráně
Zdobí vítězstvím a oslavou.
A v té době – odložilť už dříve
Věncované láskou vlády veslo –
Ferdinanda oko dobrotivé
Od jihu se ke severu neslo;
A v tvém, Praho, volil slavném hradě
S Marií trávit ostatek svých dnů,
Když ne správou – za to hojně sladě
Darem lásky život Pražanů.
[19]
Plesej Praho! tato česť a věra
Nejkrásnější svítězení předčí,
Máš-ť, oč slavná města desatera
Vedla marně úsilí a péči.
I sám Dunaj toužil v první době
Na panenskou tvoji Vltavu,
Že mu vzala vlastní ku ozdobě
Drahé perly – sídla oslavu.
Než ta tužba byly lásky žely,
Ježto proudily se kraji těmi;
Rádi-by Je všickni byli měli
– Milé Hosti – v srdci rodných zemí.
Ba i samy zrádné živlů moci
Chtěly lásku Jejich zkoušeti; –
Nastojte! hrad slavný jedné noci
Plamenův pad’ zhoubných obětí.*)
*) Dne 20. února 1854 vypukl požár v královském hradě Pražském na Hradčanech.
20
Musil Vznešený Pán s Chotí drahou
Ostaviti milované sídlo;
I byl strach, by jinde, zhrdnouc Prahou,
Jejich srdce byt si nevyhlídlo:
Ai! tu vyšel hrad co fénix mladý
Jejich dobrodějstvím z popele;
A již Ferdinand a Marie tady
Jako dříve sídlí vesele.
A dnes právě k radostnému svátku
Zvony ze všech věží slavně znějí;
K stříbrnému drahých srdcí sňatku,
Z dalekých sem krajin hosté spějí.
Sama Vídeň, ježto prvé zřela
Královského Panstva snoubení,
V tvoje hradby, šťastná Praho vjela,
S tvým by sloučila své modlení.
21
Nuže jdi, a duší vroucích přání
Polož k nohoum Vznešeného Páru,
A dne slavna k upamatování
Vypros vzetí skrovničkého daru;*)
Ty to víš, že nejmilejší Praha
Jest Jim ze všech velké říše měst:
Tož i tvá buď nejprvnější snaha,
Podati Jim vděčných citů zvěst. –
A ty vlasti má, jejížto půdu
Protékají zdravonosné žíly,
Nedopouštěj, by těch drahých údů
Pomíjely záhy jaré síly.
Ty Jim ambru snášej z vonných hájů,
A z tvých polí lékuplný květ,
Aby v zanikání blahých májů
Nepočili těžké břímě let.
*) Album, ježto bylo od města Prahy Jejich Veličenstvím podáno, a pro kteréž i tato báseň byla původně určená.
22
A vy vlastenci, a české děvy,
Vám poroučím Jejich drahou duši;
Jeden umem, druh milými zpěvy
Odvracujte, Jejich mír co ruší.
Hleďte kouzlem pravdy, dobra, krásy
Ducha Jejich sladce jímati;
Aby v jaré mysli dlouhé časy
Mohli s vámi tu přebývati.
Vězte, kde Bůh k vznešenému cíli
Zří se vůli s božným srdcem pojit,
Tam on rád vylévá pramen síly:
On i vám dá blažší chvíle dojít,
By, až v lůno uplynulých věků
Ponoří se roků pětkrát pět,
Mohl každý s duší plnou děků
Jejich zlatou svatbu uvidět.
23