LXVIII. V stinném chládku růžového loubí

LXVIII.
V stinném chládku růžového loubí V stinném chládku růžového loubí
Již jsme déle na myšlénkách dleli; Tu bič práskl, a poštovní trouby K rozchodu jsou zvuky vybízely. A červánkův růže na západě Sestry své tu kolem celovaly, Any ještě ve lupénků chladě Nerozvité, sladký spánek spaly. I dím: „Poupě, jež tu sladce dřímá, A čím v krátce bude, sotva tuší, Dívko, tvojí, ježto rovně jímá, Jest podobno přemilostné duši. 170 Stero lístků poupě má v svém lůně, Stero blánek srdce ve svém krytu; Každý lístek chová poklad vůně, Každá blánka drahý poklad citů. Ty a ono! Kdož mi říci s to je, Až budete u rozkvětu státi, Koho bude ladná mysl tvoje, Koho vůně květu okřívati?“ Mlčela’s; tvá hlava ve dlaň sklesla, Ale duch můj v oka tvého hvězdě Slova postih’, jež mi čáku hlesla, Že, co chci, se dovím po příjezdě. – A již po druhé poštovní trouby K rozchodu jsou zvuky vybízely: Ruky tisk jen – a již ven jsem z loubí, A již kvapem koně ujížděli. 171 Dvě jsme luny a dvě slunce jeli; – Jak za mílí tratila se míle! – A než po druhé červánky mřely, Dojeli jsme žádaného cíle. Kdykoliv pak růžemi se nebe Zardělo, myšlénky moje zpátky V rozpomínce na růži a tebe Zalétaly rády do zahrádky. Viděl já tě, jak jsi tamo stála Před milostnou růží pod altánkem, Jak ji sluncem oka svého hřála, Jak ji schlazovala vzdechů vánkem. Viděl tě, a má tu mocně k tobě Zňala plamenná se peruť touhy: Než nadarmo! k té milosti době Stál mi v cestě ještě úkol dlouhý. 172 Úkol, jejž mi drahá máti dala V poslední hodince svého žití, A jak ctíval jsem, co rozkázala Pokud živa, chci i nyní ctíti. V práci té svatou mi vůlí dané Dvě mi kouzla stála ku posile: Na nebi – duch matky milované, Na zemi – duch tvůj, mé dítě milé. A hle, pod praporcem dvojí síly Zdaru dáno mému předsevzetí: I zpružil jsem ducha lehkou píli, Bych jen brzo mohl domů jeti. – Zas červánkův růže nebe vroubí, Jako tehdá při rozchodu době; Zas pobízí zvuk poštovní trouby, A již vůz mě nese zpátky – k Tobě. 173 Dvě jsme luny a dvě slunce jeli; A než mřely po druhé červánky, Koně v známou třídu zajížděli, A já stanul u zahradní branky. Sotva skočím, zpitý touhou, dolů, Ty’s co laňka už mi vešla vstříce, A mě, kde jsme v posled dleli spolu, Přímo vedla k růžové besídce. A tam růži mladou ulomivši Mně ji s uzardělou tváří skytla, Řkouc: Zde růže, slabé poupě byvší Před odchodem tvým, dnes právě skvítla. – A co vůně z mladé růže chvěla Jako libé zefyrečků vání, Z párku růží, jimiž ty se rděla Zál dech lásky v sladkém celování. 174