XXVII.
Již jako chlapec jsem dělíval
Již jako chlapec jsem dělíval
S jinými svoje sousto rád;
A pravou rozkoš z toho míval,
Druhu-li moh jsem více dát;
Neb učila mě zbožná máti
Křesťansky sobě vykládati
Slovíčko „mé“ a „tvé.“
I zřím-li v divném světa hluku
Ostýchavě se nouzi krýt,
Takové rád podávám ruku,
Chtě halíř svůj s ní rozdělit;
Neb nosím v pamětlivé duši,
Jak křesťanu se bráti sluší
Slovičko „mé“ a „tvé.“
89
I často ve svém povolání
Musím to zkoušet, jak druhý
Za píli mou a namáhání
O mé se dělí zásluhy;
Než i v té dosti trpké době
Křesťansky vysvětluji sobě
Slovičko „mé“ a „tvé.“
Však kdyby úsměch oka svého,
Své ruky tisk, hubinky med,
Jak pro mne tak i pro jiného
Má dívka chtěla rozdílet:
Přisámbůh! jak se lásce sluší,
Počal bych hájit s jinou duší
Slovičko „mé“ a „tvé.“
90