LVIII.
Byl večer rozchodu; a my jsme
Byl večer rozchodu; a my jsme
V zahrádce dél prodlívali,
An hvězdičky se s modré dálky
Na nás milo usmívaly.
Tak plná srdce – a přede tiše
Sme dleli chvíli za mnohou,
An zraky tvé se bloudit zdály
Tou krásnou nebes oblohou.
I děla’s ke mně, zda-bych nechtěl
Tvou znáti milou hvězdičku?
A již, abych ji snáze viděl,
K ní zpřímila jsi ručičku.
151
„Tam zrovna štíhlým nad topolem,
Co vypíná se proti nám!“ –
A pak jsi tázati se jala,
Zda jakou já tož hvězdu mám?
Ne jednu, dím, ba krásný párek,
Tak dlouho, co tě dívko znám;
Leč tak daleko, tak vysoko,
Já hvězdy svoje nehledám.
Při tom jsem s nevýslovným citem
V milostná tvoje očka zřel;
A že’s mně dobře rozuměla,
Tvé ruky tisk mi pověděl.
152