LXIX.
Dušinko má, když mně ponejprv
Dušinko má, když mně ponejprv
Osud popřál tě viděti,
Juká se se mnou změna dála,
Vyřknouti má se ústa bála;
Ty’s mi uvízla v paměti.
A od té krásné, zlaté chvíle
Myšlének mých a citů píle,
Kde Jizery se vlny dmou,
Unášela mě – za tebou.
A jako poupě dechem jarním
Cit můj se vymkl z dřímoty;
A co jsem nikdy nezakusil,
Teď jsem to těžce nésti musil,
To trapné břímě samoty.
175
Jalov a pustý byt mi býval;
A co jsem druhdy v lásce míval,
Nemohlo poutat mysl mou,
Jež chtěla stále – za tebou.
Květinky mé a můj slavíček,
Jehož mě druhdy vábil zpěv,
A knihy – moje dávné družky –
Dělat se zdály mi pohrůžky,
Tajíc bolestný, tichý hněv.
Ach já si jich tě málo všímal,
Co blahý cit mou duši jímal,
Že’s nezhrdla milostí mou,
A dala jít mi – za tebou.
A když k horám se slunko bralo,
Neb líbalo se s dennicí,
Tu veden bůžkem mladé lásky
Hledal jsem nové si procházky,
Obecnou minuv silnici.
176
V myšlénky mé hned rým se vloudil,
I divno-li, že pak zabloudil
Co píseň ve komnatku tvou
Milostný lístek – za tebou.
A teď jsi má! jaká to rozkoš,
Ze chotí svou tě zváti smím;
A jak mi teskno, smutno bývá,
Když místo nás a čas dělívá,
A já u stolku sám sedím,
Kdyby tě Bůh volil mi vzíti,
Nechtěl i já bych déle žíti;
V moc jeho dal bych duši svou,
A šel drahá tam – za tebou.
177