LXXI. „Nad naším hněvem slunce nezacházej!“

Josef Uhlíř

LXXI.
„Nad naším hněvem slunce nezacházej!“ „Nad naším hněvem slunce nezacházej!“
Ta slova sobě pamatuj; Je na vrch domácího blaha sázej, A k nim, co živa, věrně stůj. Je pravda, člověkem že vládnou chyby; Však běda, v nich-li setrvá; I ve hněvu se zlato lásky tříbí, Jen hněv ať dlouho netrvá. Ne mrak to černý bývá, ale mráček, Jímž znoj se pouti lahodí; Z hněvíčka jen se a ne z dlouhých rvaček V manželství luznost vyvodí. 180 A s večerem když ku klekání zvoní, A luna počne jemně plát, Nech její mírní paprskové roní I v city naše mír a lad. Modlitbu vroucí vezměm ku pomoci, Ta vyprosiž nám sladký sen; A po tiché a blahokojné noci Nám vzejde ráno bez mračen. 181

Kniha Básně (1858)
Autor Josef Uhlíř