VII.
Když jsem vyšel prvním dnem
Když jsem vyšel prvním dnem
Milostného máje,
Již tu v rouchu zeleném
Stály louky, háje.
Když jsem druhý den vyšel,
Ze svěžího dřínku
Podle vod jsem kvésti zřel
Sličnou upomínku.
Když jsem vyšel po třetí,
Již i ze zahrady
Bylo mílo viděti
Mladých růží vnady.
204
Tak nám sama vesna dí
V oné barvě trojí,
Že se ráda s nadějí
Věrnost, láska pojí. –
Pak jsem dlouho nemoh’ ven,
Klesna do nemoci,
Zřel jsem, jak se dlouží den,
A se krátí noci.
Slunko vzešlo, zašlo zas,
Měsíc rohy střídal:
A já celý letní čas
Doma lůžko hlídal.
A když byla oudům zpět
Síla navrácena,
A já vstoupil v Boží svět,
Ach, jaká tu změna!
205
Po pomněnce při vodách
Nikde sledu více,
A růžičkám v zahradách
Povadnuly líce.
Jenom jako prvním dnem
Milostného máje
Ještě v rouchu zeleném
Stály louky, háje. –
Tak hle zeleň dochová
Našemu se hledu,
Až ji zima pochová
Do sněhu a ledu.
A každinký stromu list,
Co mi k nohoum padne,
Chová písmo, znáš-li číst,
Pravdy bezevadné:
206
„Věrnosť, láska – křehký květ;
Jen ta dcera nebe
– Naděje – i v onen svět
Doprovází tebe.“
207