VIII.
Ty měj si den a slunce záři,
Ty měj si den a slunce záři,
By, po čem stálé tvoje zření,
Ty lopotil se v potu tváři,
A množil statky své a jmění.
Mně milší doba, když se sníček
Na vedrem spráhlou zemi sklání,
Když v svitu luny se větviček
Slavíka touží klokotání.
Den v trudném lomozu a hluku,
A v stálé po výdělku tísni
Překáží jemnějšímu zvuku,
A nedopřívá zdaru písni.
232
Noc má však dcera míru jesti,
A jemný odlesk oné doby,
O nížto smrtelníku věstí
Tajemnou báji tiché hroby.
A v noci má co ruka píše,
A v noci má co ústa pějí,
Je slabý ohlas z oné říše,
Kde věčné chvály Tvůrci znějí.
233
IX.
Pozdě již; tma ve všech oknách;
Jen tam ve chaloupce chudé,
Jako bludná hvězda noci,
Zakmitá světýlko rudé. –
Co to? V duchu tak se táži,
Že v ten sprostý, tichý stánek,
Přítelem jsa dobrých lidí,
Nezavítal ještě spánek?
Snad tam otec, aby lehčej
Uživil své četné roby,
Nedostihem píle denní
Nasazuje noční doby?
(V horách.)
234
Snad že matka při kahánku
Pozdním šitím zrak namáhá,
Aby před zimou a deštěm
Skryla dítek těla nahá?
Či snad, Bože! kdos tam hlady
Na smrtelném loži vzdychá?....vzdychá?...
V odpověď mi nad tím oknem
Sýček smutně zakulichá...
Duši mou tu hrůza jímá; –
Já pak ještě chvíli prodlím,
Dokavad se za ubohé
Otčenášek nepomodlím.
235