XI.
Již je půlnoc: všecko vůkol
Již je půlnoc: všecko vůkol
Odpočívá v jemném tiše;
Čarotajným listu šumem
Příroda v svém spánku dýše.
Jenom já tu v šeru luny
Kráčím s pozdním noci duchem,
Slavné ticho mrtvé doby
Ruše pádným kroku buchem.
Jak daleko zraky stačí,
Nikde ani živé duše:
Tak jen poutník nocí němou
Bez soucitu dále kluše!
245
Předce ne: tam pode skalou,
V hlubokého dolce klínu,
Ozývá se touže dobou
Jednotvárný rachot mlýnu.
A v ty mlejna mnohobdělce
Drobnodobé, rychlé ťuky
Divnou shodou přizvukují
Kroků buch a srdce tluky.
A jak tamo pod kolami
Vlnošumných do peřejí,
Tak do proudu slzí mých se
Smírné lesky luny lejí. –
Nuže srdce, nemluv více
Pozdní pouti o nehodě;
A ty noho s chutí kráčej
Dále noční ve přírodě!
246