Bílá růže.
Byl zimní večer. V teplé světnici
Babička sedí v prostřed chasy mladé,
Vřeténko šumné s tichou přeslicí
Letošní len na tenké nitky přade.
A na lavici mužské pohlaví
Pořádá rudé světlo smolné dračky;
I počnou tu večerní rozpravy,
I počnou báchorky a povídačky.
„A dnes je na babičce pořádek!“
Tak volali jsou děvčata a hoši:
Babička ze zásoby pohádek
Nejhezčí vyndala o Krákonoši.
297
„Pan Krákonoš má nedaleko sad,
Kde jednou v roce, v Silvestrově noci,
Vykvétá růže přepodivných vnad –
To růže bílá, s čarnou lásky mocí.
A kdo tu růži chová.– dívce hoch,
A hochu dívka udělati může;
Kde prosby hlas, kde pláč byl nepomoh’,
Tam pomohla vždy ona bílá růže.
Když já jsem byla děvče vašich let,
Měl hoch mne rád: já na to málo dbala;
Tu on si dobyl oné růže květ,
A hleďte! já se v krátce za něj vdala.“ –
To slyší Madlenka a slyší Jan,
V nichž obou dávno city lásky zrají;
Než strachem, aby nebyl oslyšán,
Druh před druhem ty sladké city tají.
298
Teď oba myslí na té růže moc,
Jíž sobě člověk lásky dobýt může:
A zítra právě Silvestrova noc,
A zítra pokvete tam bílá růže. –
Je pozdě již, a domů jíti čas:
Tu každé děvce svojí přástvu shání,
A zítra, praví, že se sejdou zas,
A na Madlence že je povídání. –
Byl druhý den a Silvestrova noc;
Jaká to venku bouře jest a vřava!
Tak skučením a stonem roku moc
– Starého roku to – dnes dokonává.
Babička sedí v teplé světnici,
A kolem ní se řadí chasa živá;
Vřeténko šumné s tichou přeslicí
V ten svatý večer ale odpočívá.
299
A na lavici mužské pohlaví
Pořádá rudé světlo smolné dračky:
I mají počnout dnešní rozpravy,
A počnout báchorky a povídačky.
„Však povídalka dnešní rozpravy,
Madlenka naše tady ještě není!
Možná, že zas ubožka churaví,
A dnes je venku Boží dopuštění.“
Babička dí; než Jeník pozbyl klid,
Myšlénky divné se mu v duši hostí,
Zde nemá stání, musí za ní jít,
Neb strašlivější tuší události. –
Ba dobře měl, jeť prázden její byt;
A – Pane na nebesích! – z domku k zadu
Zří stopy čerstvé v šíré pole jít
Tou stranou ku Krákonošovu sadu.
300
„O běda, Madlenčiny šlápěje!
Osudné známky jejích outlých nohou!
Ten slabý tvor! Ty sněhu závěje! –
To musí schvátit dívku přeubohou.“
Tak s noční bouří stená jeho kvil,
A za ní chvátá, by ji dostih v běhu,
A s napináním všech, co stačí, sil
Se brodí k předu ve hlubokém sněhu.
Klopotný prsou tluk mu tíží dech,
A nohy pozbývají věrné síly:
„Ó, Pane mocný, jen mne ještě nech
Dojíti šťastně k osudnému cíli!“– –
A vkročil v sad....sad... Hle! v sadě keř suchý;
A vedle něho – „svrchovaný Bože!“ –
Tak vykřikl, a klesl bezduchý
Podle Madlenky – sadu bílé růže.
301
A noční bouře sněhu závěje
Roznesla přes pole a sad a lána,
Zavála nočních chodců šlápěje,
Zavála Madlenku, zavála Jana....Jana...
Co zde se dalo, v teplé světnici
Neměli žádné o tom pomyšlení;
Až ráno zvěsť probíhá vesnicí,
Že Madlenky a Jana nikde není.
Z počátku každý v tom podílu bral,
A ve vůkolí po nich pilně ptáno;
A mnohý jejich osud oplakal,
Až na ně posléz zřídka zpomínáno.
A již se končil dlouhý zimní sen,
A větérkové lahodnější váli;
A již se blížil milý jarní den,
A sněhy na polích a v sadě tály.
302
Tu lid přespolní v květnou neděli
Na služby boží šel sem do kostela;
A sadem jdouce ležet viděli
Madlenky tam a Jana mrtvá těla.
Tu teprv děvčata a chasníci
Smutnému běhu přišli na příčinu;
A hlasové šli po vší vesnici,
Kladoucí na babičku všeho vinu.
Babičku ale Pán Bůh miloval,
A nežli sněhův zbavila se země,
Ji na soud věčné lásky povolal,
Shovívavější než to lidské plémě.
Pak Madlenky a Jana mrtvoly
Na svatém poli v jednu hrobku dány;
A lidem v osadě a vůkolí
Co smutný příklad pověr zpomínány.
303