Opovržení.
Z domu šel jsem; ještě na rozcházce
Mluvili jsme vroucně o své lásce.
Růže dchnuly vůkol sladkou mannou;
Slavík mutně tloukl na shledanou.
Ona horké slzy prolévala;
A když svou mi podobiznu dala,
Sladce prála: Touto obětí
Nech se láska naše zasvětí! –“
Na počátku bylo pilné psaní –
Lístky přicházely na potkání;
Však tu plamen její píle chladl,
Ba i květ milosti v psaních vadl.
327
Mysl mou to počínalo másti
Nevědoucí, zač si to má klásti,
Až mi rčeno, že už děvčeti
Vybaven jsem dávno z paměti.
Domu spěchám, a k ní rovným krokem,
Bych se měřil s mé milosti sokem;
Ach tu zřel jsem čisté lásky věno
Zlata kouzlem mrzce zneuctěno.
Podobiznu – dar dřív drahocenný –
Ku nohoum jsem vrhnul zrádné ženy,
A mých žele vroucích objetí
Zanechal jí kletbu v odjetí. – –
Teď už vím – ach odpusť svatý muži!
S mou-li písní jmeno tvé se druží –
Jakovou ti srdce rváno mukou,
Když jsi pod Sinaiem mocnou rukou
328
K zemi máchnul pravodatné desky,
Jež co úmluvu psal hrom a blesky,
Vida zlatému se teleti
Vyvolený národ klaněti.
329