Štědrý den.
V štědrý den, kde dítky mají,
Jesličky jim stavívají.
My že dítek neměli,
Jesličky jsme z kratochvíle
Sobě samým stavěli.
I hned patera prkénka
Jsou ve schůdky zbudována,
A v komnatce do výklenka
Na podstavek dána.
Ženuška mi k posluze
Při té milé práci stála;
Řádala kus po, kuse
A mně podávala.
333
U malebném pořadí
Pnou se skály v pozadí;
Pode skalou z podlesíčka
Hledí kaple poustevníčka.
Tam ovocné stromečky
Zelenaj’ se v sadě;
Tu pastýř a ovečky
Bloudí pohromadě.
Stranou ze tmavého borku
Strmí hrádek na pahorku;
Podál město Betlem stojí.
O stupínek asi níže
Podobnější chlévku chýže;
K ní pak táhne cesta dvojí:
Jedna vede z městské brány,
Druhá od protější strany;
A lid všeho pohlaví
Snáší hojnost potravy.
334
Po beránku, po kuzlátku
Jedni nesou Jezulátku,
Jiní žluté vánočky.
Kteří nic či málo mají,
U vchodu mu zahudají
Na housle a hudočky. –
Již se jasný andělíček
Vznáší nad krovem jesliček.
V zadu, majíc ohřívati
Jezulátko teplým dechem,
Zřít oslátko s volkem státi.
K předu při chuďounkém loži,
Na němž stláno kyprým mechem,
Klečí pěstoun s matkou Boží.
Jak tu zbožně vesele
Klečí svatí manželé,
Žehnajíce blahé době,
Kde jim dáno Božské robě....robě...
335
„Teď tam Jezulátko dejme,
A tak práci dokonejme!“
Dím, a z ruky ženky své
Beru Božské Jezule;
Krásné, jakby v jednom dítku
Dlely vnady rájských kvítků,
Jakby krása všech andílků
Sloučila se v jednom tílku. –
A co má je ruka třímá,
Sladká touha, duši jímá.
Tušímť nevýslovné štěstí,
Jakéž bývá otci, matce,
Jižto milý štípek pěstí
Vlastní na zahrádce;
Když se očka jemnoleská
Dítka na ně usmívají,
Když mu první slůvka česká
Na ústičkách pohrávají –
336
A než duch můj ze hluboka
Truchlých myšlének se vzchopí,
Cítím, že mi z mutna oka
Pramen slzí tváře kropí.
Ženka má tu ke mně kročí,
A hebounké, bílé rámě
Kolem krku mého točí,
Přemilostně zhlédnouc na mě.
Pohled byl to, v němž se celé
Tajemství dvou duší tají,
V němž se tužby, přání, žele
V nejsladčí cit rozplývají. –
Očím, jež tak sladce hledí,
Že nám zemi v ráje mění,
Na místě vší odpovědi
Dražší bývá políbení.
A takou, hle, líbkou vroucí
V bolest rány naší vlit
– Kéž i stálý, nehynoucí! –
Duše balsam – sladký klid....klid...
337
Jak jsme ještě v oné celi
Nepohnuti, němi
Na myšlénkách dlouho dleli,
Nevím. Než, pak před jeslemi
Jakby svatým před obrazem
Klekli jsme pokorně na zem,
A u dlouhém prodlení
S upnutými vzhůru čidly
Tam, kde všeho Dárce sídlí,
Trvali na modlení. –
338