Alpské růže.
Zřím vás poprvé v svém živobytí,
Alpské růže! a vám pozdrav nesu –
Pozdrav lásky ode všeho kvítí
Z našich polí, zahrad, luk a lesů.
Jenom růže, stolisté i plané,
Ač se o mé pouti dověděly,
Nedaly mi zkazky milované,
A se temným studu nachem rděly.
Cítíly-ť, že královské své panství
Po kraji když mocí rozkládaly,
Vás, své sestry, semo do vyhnanství
Jako bídné zločinkyně štvaly.
339
Místo stinných loubí – věčné ledy,
Místo vánku – jejich zimné dechy
Daly v družstvo vám a za sousedy,
A za lůžko – tyto vlhké mechy.
Dříve pak, než v kruhy pustých strání
Vás ubožky hnaly do samoty,
Odňaly vám přirozenou zbrani –
Čarný dech a trnů ostrých hroty.
Jak jste v hloubi takového trestu
Vrstevnice našich růží klesly,
Dějiny květinstva smutnou zvěst tu
Na potomky pozdní nedonesly.
To vás ale kvítka těšit může,
Že vám přáno žít zde bezpečněji,
Kdežto královské ty v kraji růže
Před každým se človíčátkem chvějí.
340
Řídká zajde, smrtí přirozenou;
Za poupaty již se ženou děti,
Pak ji najdeš lec-kde pohozenou,
A tak zašlou v květném mladoletí. –
Nech pak už jste onu zkázu vzaly
Vinou vlastní, aneb jiných zlostí,
Vy jste příliš mnoho postrádaly,
A jste hodny mojí outrpnosti.
A když nepřítelky vaše pěním
Oslavil jsem mnohdykráte více,
Alpské růže! tuto píseň věním
Vám, květiustva tiché mučednice.
341