63.
Když na Tě zřím, jak buď své skláníš tělo,
Když na Tě zřím, jak buď své skláníš tělo,
neb ruce zvedáš ku práci a dílu;
jak dere pot se v skráně Tvé a čelo,
a jak Ti často napnout um i sílu;
jak musíš, chceš-li políbit mě v ret,
buď zvednout mě, neb níž se uklánět:
118
tu z plné duše přeju si, bych spíše
té, jako Ty máš, dospěl těla výše;
tu přeju si rychlejší míti zrůst,
bych dosíci moh’ sám Tvých sladkých úst;
a přeju si mít aspoň tolik sil,
bych trudu Ti a práce polehčil. –
Měj strpení: jen ještě ňáký rok,
pak postavím se Tobě k boku bok;
pak nebudeš mě zvedat k políbení;
já Tebe sám dovedu celovat;
pak nebudeš se shýbat k práci denní,
já sám za Tebe budu pracovat.
Pak žít Ti bude blahém ve pokoji,
a ruce Tvé, což poslední mé přání,
nebudou strádat při lopotném znoji,
brž pnout se k objetí a ku žehnání.
119