Místo předmluvy.
Vím, že leckteří se mezi vámi
mému, jak řkou, podivínství smějí,
slyší-li, že mezi drahokamy
český granát volím nejraději.
Dím-li pak, že také přednost dávám
domácímu hlazení a brusu,
lhostejně jich výrok očekávám,
nevytříbeného že jsem vkusu. –
Vzácnou révu naše země rostí:
a přec mnohý z našinců v svém sudě
chová pro sebe i pro své hosti
víno vzrostlé na cizinské hrudě.
[3]
Nenáležím k cechu takých druhů;
při sám Bůh, že mezi všemi víny
nejlépe mi chutná a jde k duhu
ohnivý mok naší Mělničiny! –
Také z oněch nejsem, kteří slídí
v jiných světa dílech, poznat chtíce
cizí města, řeky, hory, lidi,
domorodých zjevů nedbajíce.
Mne, co naše, nejvíc láká, baví!
Miluji, jak pravé dítě české,
naše řeky, hory, háje, mravy,
naše města, naše chaty veské.
Rce-li někdo v pohrdavém tonu,
můj že soud jest matný, úzkoprsý –
že jsou krasší cedry Libanonu,
než ty naše pahory a krsy:
Nepřím toho, ale k hesla změně
jeho řeč a mrav mne nedonutí;
odvětím mu zkrátka, otevřeně:
„Brachu milý! Každý dle své chuti.“ –
4
A teď suďte, proč i v tyto desky
zahrnul jsem jenom ony děje,
které mají znak a původ český;
nech se kdo chce mému dílu směje!
5