Král Vratislav tak synu děl:
„Ves Kyleb v zemi Sasův leží;
lid její, když jsem tudy jel,
mne úkladem se zmoci chtěl,
že s životem jsem vyváz’ stěží.
Ty seber houfec vojínů,
a za spáchanou na mně zradu
jdi strestat oněch zlosynů,
a, třeba-li, jich dědinu
dej rozmetati od základu.“
A Břetislav, jak velel král,
pych zákeřníků krutě splácí,
část pobil jich, část v rabství jal,
dědinu jejich rozmetal
a s kořistí se hojnou vrací. –
Jest parný den. V svůj libý chlad
zvou jezdce toku vlnky hravé;
i shodil kníže zbroj a šat
a do brodu se vrhnul v chvat,
by poosvěžil údy žhavé.
Alexa vůdce jal se klít,
zlou králevice utkav řečí:
„Sas zevšad sbírá branný lid,
i může náhle přikvačit
nám na posměch a nebezpečí.“
„Hoj! plané strachy, příteli,“
Břetislav junným ohněm vzplane;
„Sas věrolomce přijde-li,
s říznou se setká ocelí,
že domů zdráv se nedostane.“
A užuž hejno Sasů zřel,
jak ze tmy lesa povybředlo,
že sotva tolik času měl,
by brněním se přioděl
a vyhoup’ v koně třmen a sedlo.
Již druhu druh se vrhá vstříc,
a bojováno krutě znovu;
kde nejlítější boje líc,
tam chrabrý stanul králevic,
by hrdinnému dostál slovu.
A dostál. V hlavy nepřátel
tak důrazně mlat český bušil,
že krev se lila z jejich čel,
a Sasík drahně padlých těl
v plen na bojišti nechat musil.
„Na krvavou tu koupel hlav,
co živ, Sas bude pamatovat!“
dí k Alexovi Břetislav.
Pak znova vrh’ se v toku splav
a jal se dál dle chuti plovat.